Laemanctus serratus Cope,1864

Tento druh se vyskytuje na území Jižního Mexika, Hondurasu, Belize až po Guatemalu. Je to typický obyvatel deštných pralesů, tělesnou stavbou přizpůsobený k arborikolnímu způsobu života. V husté spleti pralesních porostů jsou tito ještěři prakticky neviditelní, což jim umožňuje přežití. I přesto jsou ve své domovině častou kořistí dravých ptáků, malých šelem a plazů. Čerstvě vylíhlá mláďata se také stávají potravou větších pavouků.

Systematické zařazení

Čeleď: Iguanidae
Podčeleď: Corytophaninae
Rody: Basiliscus, Corytophanes, Laemanctus
Druhy: Laemanctus longipes, Laemanctus serratus

U Laemanctus serratus Cope,1864 se rozlišují tři poddruhy:
serratus Cope, 1864
alticoronatus Cope, 1865
mccoyi Pérez-Higareda at Vogt, 1985

Popis

Laemanctus serratus patří mezi středně velké druhy bazilišků. Dorůstá délky okolo sedmdesáti centimetrů. Velmi dlouhý a tenký ocas dosahuje délky 2/3 těla. Trup je rovněž velmi štíhlý. Zadní končetiny připomínají pavoučí nohy a jsou zakončeny velmi dlouhými prsty. Ty používají k pohybu v tenkých větvích, na kterých se většina predátorů neudrží a tím pádem jsou zde bazilišci v relativním bezpečí.

Přední končetiny jsou o poznání kratší než končetiny zadní.

Barva těla se pohybuje v rozmezí zelených a hnědých odstínů. Na těle mají tři podélné pruhy hnědé barvy. Centrální pruh se táhne po páteři a pokračuje až do caudální oblasti. Zbylé dva pruhy se táhnou po stranách těla od subokulární oblasti a končí u kořene ocasu. Hlava se vyznačuje půlkruhem tvořeným parientálními štítky. Tyto šupiny budí dojem, jako by měl ještěr na hlavě korunu.

 

 

Chov

Tyto bazilišky chovám v nádrži o rozměrech 130x105x77 cm (DxVxŠ). Nádrž je celoskleněná. Zadní stěna je oblepena korkem, který plní pouze dekorační účel. Bazilišci se na této stěně vyskytují velmi sporadicky. Vyhřívání zajišťuje žárovka Exo terra Sun Glo 150W. Rovněž je nádrž částečně vyhřívaná zespodu a to teplem odcházejícím z terária, jenž je umístěno pod ním (viz. foto). Spodní terárium obývá 1,1 Varanus timorensis.

Jako substrát používám rašelinu smíchanou s pískem v poměru 5:1, ve prospěch rašeliny.

Větve jsou z černého bezu Sambucus nigra, doplněné rostlinami Ficus benjamin, Cryptanthus sp., Scindapsus aureus a Nephrolepis exaltata.

Tyto větve a rostliny bazilišci využívají během celého dne a noci. Přes den se zde vyhřívají a vyhlížejí potravu, v noci zde spí. Na zemi jsem dospělá zvířata v mém chovu nikdy neviděl, vyjma kladoucích samic. Z tohoto důvodu je zbytečné umisťovat misky s vodou, popřípadě s krmením na zem. Misku s vodou mají přichycenu ve větvích, ale i přesto pijí téměř výhradně vodu při rosení. To provádím dvakrát denně.

Bazilišci druhu Laemanctus serratus jsou euryfágní. Z toho pramení, že jsou v potravě nevybíraví a žerou jakoukoliv pohybující se kořist, kterou dokáží přemoct. Ve svém chovu používám převážně saranče všežravé Schistocerca gregaria, cvrčky stepní Gryllus assimilis a šváby druhu Blaptica dubia. V letních měsících podávám rovněž motýly, kteří jsou vítaným zpestřením jejich stravy. Veškerou potravu mimo motýlů obaluji ve směsi minerálů vitamínů. V této směsi je obsažen Nekton rep., mleté vaječné skořápky a mleté tablety Spofavit . Občas také přidávám Roboran H. Průměrně jednou za dva měsíce dostávají Combinal AD3 v dávkování jednu kapku na zvíře. Veškeré krmení je prováděno z pinzety, na což si tito bazilišci velmi dobře přivykají již jako mláďata. Intervaly krmení jsou u všech mých zvířat nepravidelné, jelikož to je dle mého názoru pro ně přirozenější.

 

 

Rozmnožování

Nespornou výhodou u těchto ještěrů je to, že můžeme držet pospolu více samců i samic. Nedochází k žádné rivalitě mezi pohlavími a to v žádném věku jejich života. Osobně jsem začínal se skupinou jednoho samce a dvou samic. Tyto tři zvířata byla dvou až tříletá. Přesný věk se nepodařilo zjistit, jelikož byli pořízeni již jako dospělí. Po měsíci jsem k nim přidal dalšího, subadultního samce. Po počátečním vyjasnění sporů o nejvýhodnější pozici pod vyhřívací žárovkou ( vyhrála největší samice), se k sobě tito samci chovají absolutně bezproblémově.

K páření dochází pravděpodobně brzy ráno, jelikož jsem ho nikdy nezaregistroval. Vývoj vajec uvnitř samice trvá cca jeden měsíc. Svou graviditu dává v té době samice najevo okolnímu světu tmavými pruhy, které se táhnou od páteře až na břicho. Navíc jsou posléze jasně zřetelné obrysy vajec. V této době samice žerou opravdu velmi vydatně a je nutné jim předkládat co nejpestřejší potravu. Ke kladení vajec docházelo vždy v odpoledních hodinách. Chovná nádrž je situovaná v obývacím pokoji, a tudíž je zde logicky poměrně velký pohyb. I přesto samice bez sebemenších náznaků stresu začíná hrabat jamku a do první jamky, kterou vyhrabala, klade vejce. Kladení jednoho z vajec jsem asi z dvaceti centimetrů natáčel jako videosekveci na digitální fotoaparát, aniž by si mě samice jakkoliv všímala nebo se dokonce nechala vyrušit.

K první snůšce došlo 5.6.2005. Samice č.1 nakladla 7 vajec. Tyto vejce jsem přemístil do inkubátoru. Tento inkubátor je vyroben z polystyrénové krabice, která je vyhřívaná topným kabelem. Teplota je regulovaná termostatem RT 2. Jako inkubační materiál používám Seramis. Jedná se materiál původně určený pro hydroponické pěstování rostlin. Je vzhledově velmi podobný antuce a oproti jiným běžně používaným materiálům má jednu velmi výhodnou vlastnost. Podle odstínu jeho červené barvy, lze vizuálně kontrolovat jeho vlhkost, kterou si drží po celou dobu inkubace. Materiály jako rašeliník nebo Vermiculit jsem musel v průběhu inkubace dovlhčovat. Inkubační teplota se pohybovala mezi 27 a 28 stupni Celsia. Tato první snůška se začala líhnout 12.8.2005. U čtyř vajec jsem pozoroval naříznutí vaječného obalu téměř současně. Dvě z těchto mláďata opustila vejce do dvou hodin od naříznutí. Z dalších dvou naříznutých vajec vystrčily mláďata ven jen nozdry. Z těchto mláďat se vylíhlo do druhého dne jen jedno mládě. Druhé nemělo dost sil líhnutí dokončit a po uplynutí dalších dvanácti hodin bylo mrtvé. Celková doba inkubace byla 68-69 dní.

Dne 13.7.2005 nakladla stejná samice osm vajec. Při dodržení stejných podmínek inkubace došlo k líhnutí mláďat 25.9.2005. Všechna mláďata se vylíhla v průběhu čtyř hodin od prvního pozorování naříznutí vajec. Celková doba inkubace byla 74 dní.

20.7.2005 nakladla druhá samice ze skupiny dvě vejce z nichž se po 68 dnech vylíhla dvě mláďata. To byla její první a zároveň poslední snůška v daném roce.

Podle dostupných informací samice mívají ročně jen jednu až dvě snůšky, což by jediná snůška samice č.2 podporovala. Více snůšek za rok jsou pro organismus krajně nebezpečné, jelikož dochází k nadměrnému vysílení organismu. Často pak dochází k zadržení snůšky a následnému úhynu. Ovšem dne 18.8.2005 nakladla samice č.1 svou třetí snůšku, ve které bylo sedm vajec, z toho pět neoplozených. Přes počáteční obavu o zdraví tohoto jedince jsem nepozoroval žádnou zdravotní újmu. Zbylé dvě vejce jsem přemístil do inkubátoru, kde jedno z nich začalo po čtrnácti dnech plesnivět. Po 60-ti dnech od počátku inkubace se vylíhlo jedno zdravé mládě. V této době jsem zavrhl myšlenku na oddělení samců od samic, jelikož si samice dokáží uchovat v těle sperma nutné k oplození více snůšek. Takže problém s nadbytečnými a vysilujícími snůškami by to nevyřešilo a jen bych stresoval samce, jelikož bych byl nucen je oddělit do rozměrově nevyhovujících podmínek. Tím pádem nezbylo než doufat, že to byla pro tento rok poslední snůška.

Jenže 7.10.2005 vykladla samice č.1 dalších sedm vajec. Z toho byly opět dvě dobré a pět špatných. Po třech dnech se zkazilo další vejce a v inkubaci pokračovalo jen jedno. Z tohoto vejce se po 69-ti dnech zdárně vylíhlo mládě.

 

 

Odchov

Všechna vylíhlá mláďata byla umístěna v nádrži o rozměrech 50x45x70 cm. Vybavení terária tvořily větve Sambucus nigra, doplněné živou rostlinou

Ficus benjamin. Za podklad jsem zvolil směs rašeliny a písku. Ovšem od této varianty jsem rychle upustil, jelikož mláďata, které v případě pocitu ohrožení vyhledávala úkryt na zemi, se vlhkou rašelinou obalovala natolik důkladně, že se po chvíli nemohla ani pohnout. Proto jsem začal s úspěchem místo rašeliny používat hygienické ubrousky.

S rozkrmováním mláďat jsem měl zpočátku problémy a proto musela být krmena uměle. Ovšem postupem času začínala mláďata přijímat potravu sama, na což dle mého názoru mělo vliv hned několik faktorů. Zaprvé jsem zvýšil teplotu z původních 27 C° na 31 C°. Dále jsem mladým baziliškům začal předkládat méně potravy. Při větším množství cvrčků či švábů v nádrži byla pravděpodobně mláďata stresována a tudíž odmítala potravu. Po těchto změnách se mláďata velice rychle naučila přijímat potravu jak z pinzety, tak začala sama aktivně lovit.

Jelikož jsem v odborné literatuře viděl fotky dospělých jedinců s mláďaty v jedné nádrži, rozhodl jsem se, že se s jedním mladým baziliškem pokusím o totéž. Bohužel byl ihned napaden a sežrán samicí č.1.

Závěr

Tento velmi zajímavý druh baziliška mohu doporučit všem chovatelům, kteří jim budou ochotni nabídnout poměrně velký prostor, který potřebují. Při chovu v malých nádržích si tato zvířata často lámou špičky ocasů a jsou stresovaná. Na druhou stranu se chovateli dokáží odvděčit velmi zajímavým sociálním chováním.

Použitá literatura: http://www.embl-heidelberg.de