Jak (ne)začít s chovem jedovatých hadů: Vipera ammodytes

Vzhledem ke svým minimálním nárokům na chov a poměrně nízké (ne-li nejnižší) ceně je zmije růžkatá (Vipera ammodytes) bezesporu jedním z nejoblíbenějších a nejčastěji doporučovaných zástupců pro ty, kteří chtějí začít s chovem jedovatých hadů. A právě těmto lidem by snad mohl pomoci následující text, kde jsem se z pohledu začátečníka snažil objasnit některé problémy a neočekávané aspekty chovu se kterými se novopečený majitel jedovatého hada setká, a to jak v obecné rovině, tak na příkladech mně blízké zmije růžkaté.

Pokud se tedy právě vy nyní rozhodujete, či plánujete s chovem jedovatých hadů začít, tak prosím zkuste důsledně hned v úvodu zvážit následující pro a proti a další rady, které by vám měly pomoci v rozhodování.

Naprosto nevhodné je začít chovat jedovaté hady:

• protože jsou jedovatí, nejste-li odborník zabývající se odběrem jedu těchto živočichů, nebo jeho výzkumem, pak toto nikdy není a nemůže být smysluplný důvod začátečníka proč je chovat
• chcete-li na někoho zapůsobit, "pro parádu"
• jako kontaktní zvířata
• protože jsou levní a můžete si je dovolit (případ mláďat V. ammodytes a Trimeresurus albolabris)
• jestliže z nich máte více než přirozený strach, nebo se jich naopak vůbec nebojíte (ani jedna z těchto dvou možností není ideální, protože oba dva případy jsou předpokladem pro nevhodné a iracionální jednání)
• pokud ještě nejste dospělí, tedy není vám 18 a více let; toto je hranice daná zákonem (č. 246/1992 Sb. § 13 (5)), kdy se předpokládá, že je člověk již dostatečně duševně vyspělý a zodpovědný za své činy, že tomu tak mnohdy není (a to nad i pod touto věkovou hranicí), není třeba dodávat, a tak dle mého osobního názoru existují lidé, kteří by mohli chovat jed. hady i dříve, zatímco jiní nejlépe vůbec nikdy
• chcete-li se stát "lepším" teraristou a postoupit v chovu plazů o pomyslnou příčku výše, povýšit se tak nad úroveň běžných chovatelů nejedovatých hadů a dostat se mezi "elitu" – další smyšlenka, která není pravdivá a lepšího teraristu z vás neudělá, spíše naopak
• nemáte-li zkušenosti s chovem nejedovatých hadů; nejprve je zapotřebí projít si všemi strastmi chovu těch nejedovatých (např. logicky není možné krmit násilně nežeroucí mládě jedovatého hada, pokud jsem to ještě nikdy nevyzkoušel a nenaučil se to na nějakém nejedovatém), tzn. je třeba mít už z dřívějška zvládnuté všechny situace, které mohou nastat
• pokud jim nemůžete nebo nedokážete zajistit stejně vhodné podmínky a péči v chovu jako kdyby byli nejedovatí; jinak řečeno jedovatí hadi nesmí být v chovu týráni či omezováni proto, že jsou nebezpeční, nejen v této souvislosti upozorňuji na potřebu mít povolení na chov jedovatých živočichů dle zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání; je také dobré si např. zjistit, zda je veterinář, který běžně ošetřuje třeba vaše užovky ochoten ošetřovat i hady jedovaté (pokud ano, tak tomu bývá většinou za příplatek)
• pokud bych jejich chovem ohrožoval své okolí ať už přímo (ani se mi nechce vymýšlet na toto nějaký příklad) nebo nepřímo (špatným zabezpečením nebo umístěním terária jak z pohledu možného úniku hada zevnitř ven, nebo naopak umožněním průniku do terária někým jiným), např. míčové hry opravdu nejsou tím nejvhodnějším, co lze v místnosti s terárii s jedovatými hady provozovat…
• samozřejmě existují i další proti, jako je odpor okolí (rodiny), alergie na živočišné jedy, a mnohé jiné, závisející na konkrétní situaci dotyčného

Pominou-li všechny předchozí důvody, a nenacházíte-li vhodnou alternativu mezi nejedovatými hady, pak s chovem jedovatých hadů je možné začít, a to z toho nejprostšího důvodu: líbí se vám svým zevnějškem i odlišným chováním, a připadají vám proto zajímaví.

Začátky s V. ammodytes

Vezměme si modelovou a asi nejpravděpodobnější situaci, kdy si koupíte na teraristické burze pár dvaceticentimetrových mláďat zmijí růžkatých. Přinesete si je domů, a začnete si pomalu vybavovat, co jste kdy o zmijích slyšeli a četli. Jenže informací je poskrovnu (za zmínku stojí kniha Davida Hegnera: Jedovatí hadi v přírodě a teráriích, v podstatě jediná svého druhu u nás), a tak někdy nezbývá než začít trochu experimentovat a zkoušet co ještě vyjde a co ne, a to je základní kámen úrazu. Na co si dát tedy mimo jiné pozor u těchto zmijí:

Chovná nádrž

Snad jen ve zkratce zmíním pár zásad. Mladé zmije růžkaté je možno dočasně chovat i v plastových krabičkách (ale s kvalitním uzavíráním!), dospělce např. v páru na ploše terária 50x50cm, které nemusí být nikterak vysoké. Substrát není rozhodující. Nejlepší je však chovat zmije individuálně, protože nehrozí riziko vzájemného napadení při krmení, a při přemisťování vícero zvířat z jednoho terária nemusíte zároveň sledovat, jestli po vás náhodou "nevyjede" druhá zmije. Doporučuji zabezpečit nebo znepřístupnit větrací plochy terária proti dotyku např. rukou z vnější strany terária, protože i skrz ně mohou zmije kousnout. Pozor také na posuvná (šoupací) dvířka, mezi nimiž se mohou protáhnout nejen mladší kusy a je proto třeba vlepit do prostoru mezery k jednomu ze dvířek úzký plátek skla navíc. Terárium by mělo být také zabezpečeno nějakým menším zámkem, nebo jiným mechanismem zabraňujícím jeho otevření někým jiným.

Nesmí chybět miska s vodou, a vybavení prostoru z kamenů, pařízků a podobně. Jako u mnoha plazů je také u zmijí růžkatých známa pozitivní tigmotaxe, která se v případě zmijí projevuje ve vyhledávání z pohledu člověka značně nepohodlných prostor jako jsou různé skuliny a mezery, do kterých se s oblibou "namačkají", což jim dává pocit bezpečí. Toto se týká také volby úkrytu v teráriu, protože většinou bývají stejně preferovány ty, které jsou takříkajíc přesně na tělo zmije, před těmi prostornými a zdánlivě vhodnějšími. K vytápění je dostačující jedna žárovka, pod kterou budou mít možnost se vyhřát na přibližně 32 °C.

Manipulace

Základem je mít dostatečně dlouhý hák na podebírání (často si jej svépomocí vyrábí každý sám podle sebe), aby jím bylo bezpečně možné dosáhnout až k zadní stěně terária, a který však nesmí být příliš těžký, abychom v něm měli při manipulaci dostatečný cit. Poměrně problematické je vždy sehnat vhodné rukavice, které jsou dostatečně dlouhé, aby chránili ruce (nejlépe až k loktům) a neprokousnutelné zmijími zuby, zároveň však dostatečně ohebné, aby umožňovaly citlivé uchopení zmije. Kde však prakticky sehnat hák a rukavice na zmije, když se běžně nikde neprodávají?

Přední část háku na jedovaté hady, vyrobeného pozohýbáním tuhého drátu a jeho zapuštěním do dřevěné násady. 

Já jsem hák vyřešil jednoduše vhodným pozohýbáním tlustého a tuhého drátu, a jeho zapuštěním do dřevěné násady , máte-li však známého řemeslníka nebo jste sami dostatečně zruční, můžete si jej vyrobit zcela dle vlastních potřeb a představ. A rukavice? Mělo by stačit navštívit nějaký obchod typu Baumaxu, Bauhausu či Hornbachu, a navštívit tam sekci jako "Ochranné a pracovní pomůcky", kde většinou bývá k dispozici několik typů rukavic, z nichž některé by měly vyhovovat.

 

Možná jste se také někde doslechli o tom, že zmije uchopená za ocásek se nedokáže zvednout aby vás kousla. Rozhodně to nezkoušejte ověřovat na svých mláďatech! Ta jsou totiž ještě natolik mrštná a lehká, že se jim může podařit vás zasáhnout. Dospělci však již většinou bývají natolik těžcí, že se jim toto nemůže (respektive nemělo by) povést a navíc tyto zmije nemají nikterak výrazně osvalené tělo určené ke šplhání nebo škrcení kořisti, což jim tuto možnost také znesnadňuje. Přestože už i malé zmijky působí poměrně robustním a neohrabaným dojmem, jsou i ony za vhodných podmínek (jsou-li smáčené vodou) schopny šplhat i po zcela kolmých hladkých plochách jako jsou stěny terária, kbelíky nebo plastové krabice, na což je třeba dávat si také pozor.

U zmijí růžkatých vás určitě na první pohled také překvapí naprosto odlišný styl pohybu a formování těla, než jste tomu byli zvyklí třeba u užovek. Z počátku se vám bude při manipulaci zdát, že často nečekaně mění směr, kudy se plazí. Veškeré přemisťování je však nejlépe omezit na minimum, a kvůli krmení či úklidu terária přemístit zmije ihned do poblíž ležícího uzavíratelného kbelíku nebo krabičky, a poté zase zpět. Déle trvající manipulace obvykle zmije růžkaté nemají příliš v oblibě, a začínají pak být nervózní, syčet, a při nešetrném zacházení i kousat.

Krmení

Jak jsem již dříve uvedl, je pravděpodobné, že nejsnáze seženete nejspíše mláďata zmijí růžkatých. Ta však většinou , nejsou-li již párkrát rozkrmena původním majitelem, samostatně nežerou zprvu myší holátka samostatně. Proto doporučuji, kupovat spíše rozkrmené zmijky, pokud se nechcete zúčastnit procedury zvané násilné krmení. Tomu by měly předcházet zkušenosti získané na nerozkrmených užovkách a podobně, takže samotnou techniku násilného krmení již nebudu zmiňovat. Přesto však doporučuji s krmením zmijek začít v rukavicích, jinak budete jako já při svém druhém pokusu nemile překvapeni flexibilitou zmijí lebky a neočekávaným dosahem jedových zoubků. Protože jsou běžně používané typy rukavic na mláďata příliš masivní a neohebné, hledal jsem způsob, jak je nahradit a mláďata tolik "nemordovat". Nakonec jsem zjistil, že na mladé zmije, proti prokousnutí postačí jedna rukavička typu těch bílých bavlněných, které jste možná nosili do tanečních a na ni nasadit další gumovou, která se používá při úklidu, či mytí nádobí.

Rukavice, které jsem používal na násilné krmení malých zmijí, přes bavlněnou se nasadí žlutá gumová.

Guma má navíc tu výhodu, že tolik neklouže, a zmijky se z gumové rukavice při uchopení za hlavou hůře vysmekávají. Tuto dvojitou rukavici je však možno použít opravdu pouze a jen na rozkrmování mláďat, která ji sice prokousnou (tu gumovou), avšak jed skončí v bavlněné rukavici, kdežto u starších jedinců, a to již od 25-30 cm výše nemusí být dostačující a mohlo by dojít k prokousnutí až na kůži.

Žluté skvrny jsou zaschlé skvrnky po jedu, vzniklé po prokousnutí gumové rukavice a vpuštěné "prstu" do této bavlněné rukavice.

Po určité době, kdy již máte dostatek zkušeností s krmením v rukavici, pak můžete velice obezřetně vyzkoušet krmit i v holých rukách, kde však o uštknutí mnohdy rozhoduje správné prvotní uchopení a rozdíl byť jen jednoho milimetru v nesprávném uchopení může znamenat velmi mnoho. Užitečné také může být nechat při fixaci za hlavou k podkladu v tuto chvíli již zcela jistě rozdrážděnou zmiji vykousat a vypustit jed do přiloženého holátka a až pak pokračovat v podebrání a zdvihnutí zmije, nebo rovnou na podložce pokračovat v trochu méně pohodlném, avšak bezpečnějším násilném krmení. Pokud však nemusíte, v holých rukách opravdu radši nekrmte!

Oproti užovkám, či korálovkám však mladé zmijky při násilném krmení nejsou schopny klást takový odpor jako mnohé užovky, či korálovky při násilném otevírání tlamky a svíjením se při samotném krmení. Velice rychlé je krmení polovinou myšího ocásku, který však není tolik výživný, nebo krmit rozmixovanou směsí (např. z myší či kuřat) naplněnou injekční stříkačkou skrze sondu vloženou do žaludku zmije.

Pokud již mladá zmije žere sama bez problémů, je možno krmit 1-2 holátky týdně a postupně s růstem přecházet na stále větší potravu a krmit v dospělosti jen 1x týdně. Kromě dospělých myší či menších potkanů jsou větší zmije (70 cm a více) schopny spořádat i např. dospělé džungarské křečky a pár dnů stará kuřata.

V případě krmení více jedinců v jednom teráriu, doporučuji je na tuto dobu oddělovat, a v teráriu nechávat vždy jen jeden kus (platí i dospělé i mladé zmije). Ačkoliv následky vzájemného kousnutí nebývají většinou nikterak hrozné, nebývá tomu tak vždy, a kousnutí do hlavy či krku může mít za následek doživotní ztrátu koordinace některých pohybů, či ochrnutí až úhyn.

Uštknutí, a jak se mu vyvarovat

Ať chceme, či ne, jednou k němu může dojít, a je nutné vědět, jak se při něm zachovat co nejlépe. Protože mám bohužel za sebou 3 uštknutí od růžkatic (20, 35 a 70 cm kusy), věřte tomu, že následující řádky jsem si doopravdy prožil, a vím o čem mluvím. A ač jsem se ani já, nezachoval vždy ideálně, a pravděpodobně si tímto na důvěryhodnosti nepřidám, zkuste se poučit z mých chyb, což je hlavní smysl tohoto článku, který kdybych měl já jako začátečník k dispozici dříve, tak by snad některé situace mohly dopadnout jinak.

K uštknutí dochází většinou vždy z nedbalosti chovatele a z důvodu podcenění schopností zmije, nejčastěji při údržbě terária, násilném krmení či jiné manipulace s hadem. Proto je třeba vyvarovat se jakékoliv manipulace bez rukavic a myslet si, že své zmije již znáte, a víte jak se budou chovat.

Jen v krátkosti, jak nastaly mé tři případy. V podstatě klasika. Výměna misky s vodou holou rukou vám zcela jistě projde mnohokrát, a tak jako i mě se vám to bude zdát zcela bezpečné, pokud je zmije na druhém konci terária, jenže až do té chvíle, než se za Vámi jindy tak klidná a pomalá zmije připlazí a zaútočí takovou rychlostí, kterou by jste nikdy nepředpokládali.

Rovněž násilné krmení holou rukou jak bylo již dříve zmíněno nemusí také vždy dopadnou dobře, jak jsem měl možnost si vyzkoušet, že jedovými zuby dokáže kousnout i do zadu až u konce hlavy. A do třetice, když už se člověk ponaučí, a dělá v rukavicích, tak ani ty, pokud nejsou dostatečně dlouhé nestačí, a pokud jako já chybně předpokládáte, že zmije pravděpodobně nebude útočit úplně opačným směrem než se dívá, tak to dopadne jako na následující fotografii, kdy se mi dospělý samec po 3 týdnech hladovění zakousl do ruky hned za rukavici. Další komentáře snad nejsou potřeba k tomu abych vás přesvědčil, že to opravdu nestojí za to.

Uštknutí od dospělého 70 cm samce Vipera ammodytes meridionalis, druhý den poté.

Pokud už však tedy dojde k uštknutí, nebývá než volat číslo 155, načež si vás odvezou do nejbližší nemocnice. Dnes již lituji, že jsem při svých uštknutích do nemocnice jel jen jedenkrát, neboť následky neléčených uštknutí mohly být daleko menší. Věřím, že vy budete mít více rozumu než tehdy já, a "potěšíte" tamější doktory a nemocniční personál netradičním úrazem. Určitě si sebou vezměte a mějte připravené i telefonní číslo na MUDr. Valentu (Toxikologické centrum v Praha) – tel.: 224 962 244, které zcela jistě ocení váš lékař za účelem konzultace s odborníkem přes tuto problematiku. Je to vhodné hlavně z toho důvodu, že na uštknutí většinou lékaři nebývají připraveni a nebudou si jistí tím, co s vámi udělat, a tak vaše byť i správné rady nebudou brát patrně příliš vážně, konec konců, kdo by v tu chvíli věřil šílenci, který chová exotické jedovaté hady a ještě se od nich blbec nechá uštknout. Více informací o uštknutích a jak při nich postupovat naleznete také na stránkách o intoxikacích živočišnými jedy na http://www.uszscb.cz/jedy.htm výše zmíněného doktora.

Na co se však připravit fyzicky? Především nepanikařit! Uštknutí zmijí růžkatou většinou nebývají smrtelná, a určitě neumřete během následujících pár minut ani hodin. Tedy pokud jste nebyli zasaženi přímo do těla nebo hlavy, avšak v chovu bývají logicky většinou zasaženy ruce, což je "lepší" varianta. Od místa uštknutí se poté pomalu po zasažené končetině začne šířit otok, který může být různě velký podle toho kolik, a kde vás zmije kousla. Když říkám otok, tak myslím otok těch největších možných rozměrů, jaký jste ještě asi doposud nezažili, a který bude poměrně hodně bolestivý a zasažená končetina bude v důsledku toho téměř nepohyblivá. Zvětší se a bolestivé budou také nejbližší mízní uzliny. Co nejdříve po uštknutí sundejte všechny prsteny, náramky a podobné věci, protože pak už to možná nepůjde tak jednoduše a bez bolesti dolů nepůjde. Může se přidat zvracení i silné průjmy, neschopnost udržet otevřená víčka, problémy se zaostřením, vyrážka, celková únava a zvýšená teplota. Otok může přetrvávat i několik dnů, svého maxima však v mých případech dosáhl do 12-24 hodin od uštknutí, načež došlo k jeho už pomalejšímu odeznívání.

Poté až otok opadne a v případě, že došlo k výraznějšímu poškození tkáně a vzniku většího hematomu, bude nejspíše třeba za lokálního umrtvení místo otevřít a vyčistit. V nemocnici se nejspíše také hned v úvodu ještě dočkáte minimálně napíchnutí na kapačku a prášků na zmírnění otoků. Všechna tato opatření slouží ke zmírnění účinku a následků po uštknutí, a výrazně pomohou cévám v místě otoku a zrychlí i průběh léčby. Především však také snížíte pravděpodobnost, že za pár let skončíte při pravidelném docházení na dialýzu a dalších potíží, které hrozí, pokud se rozhodnete jen pro domácí samoléčbu, která za to věřte opravdu nestojí

Jak jste si asi všimli, tak převažují možná rizika. Navíc ani sebelepší článek vám nikdy nedá tolik, jako rozhovor přímo s dotyčným chovatelem a praktická návštěva jeho chovu. Tato známost, za kterou se velmi přimlouvám, vám také ulehčí shánění péče o vaše chovance v průběhu dlouhodobější nepřítomnosti a dává jistotu, že máte někoho, kdo je schopen v případě problémů zasáhnout a pomoci. Doufám, že tento text, který má v některých svých částech širší rozsah než jen pro zmije růžkaté, alespoň trochu pomůže v rozhodování zda a jak vůbec začít s chovem oblíbené zmije, či jiných méně náročných jedovatých hadů, umožní tak vyvarovat se některým neočekávaným situacím, které by mohly jinak skončit tragicky.