Jste zde » úvod články jiný Prodejní výstavy, burzy a masaři

Prodejní výstavy, burzy a masaři

Autor: Víťa Machač 04.06.2004 Kategorie: jiný

Prodejní výstavy, burzy a masaři

 

Od tohoto článku rozhodně nečekejte nic světoborného, pouze se pokusím konstatovat některá všeobecně známá fakta svým vlastním úhlem pohledu. Podle debat s mnoha jinými prodejci a kamarády teraristy se lze však domnívat, že problematika prodejců-masařů, konkrétně etika jejich způsobu prodeje zvířat, zajímá a znepokojuje širší okruh lidí, než jsem si donedávna sám myslel.

Pocházím z Hradce Králové, kde je jedinou takovou akcí Prodejní výstava konaná v kongresovém centru Aldis. Interval je zhruba plus minus měsíc s tříměsíční letní přestávkou. Prodávající mají vstup od 08.00, případní kupující pak od 09.00. Slovo „případní“ je opravdu na místě, protože se v daný čas začne hrnou dovnitř dav převážně tatínků s dětmi. Je to pochopitelné – manželky doma vaří a chtějí mít kolem sebe trochu klidu a prostoru a tak vyženou zbytek rodiny „na vzduch“. Paradoxně právě dýchatelný vzduch je to, čeho s přibývajícím časem v nevelkém sále valem ubývá. Svoje tady sehraje nejspíš také finanční stránka věci – celodenní návštěva zoologické zahrady vyjde 4-členou rodinu spolu s cestou a občerstvením minimálně na 500,-. Na burze se jedná o položku zhruba čtvrtinovou. Pravda - slony, žirafy nebo třeba lvy tu budete hledat marně, ale jelikož je možné vidět tato zvířata skoro denně v TV, nejedná se zase až o tak velký kámen úrazu. Nepřeberné množství plazů, nemálo hmyzu, sem tam nějakýzakrslý králík nebo štěňata, která je navíc možné si i pohladit, co může chtít dětská dušička víc...

Z výše uvedeného vyplývá, že nejvíc obchodů se udělá právě mezi 08.00 - 09.00, kdy jsou uvnitř jen prodejci. Ti se mezi sebou podle vidění za ta léta znají a už vědí, kdo by kde mohl co mít - když už to nemají rovnou domluvené předem. Jedinou výjimku tvoří snad jen „masaři“ – ale o těch až později.

Navštěvuji také burzy na Brumlovce a v Edenu a tam je to více-méně to samé jako v Aldisu, akorát tak trochu ve větším. Více prodejců (i ze zahraničí), o dost větší nabídka, vyšší ceny (nejen občerstvení, ale i prodávaných exemplářů), více kupujících a kupodivu menší množství „pouze koukajících“. Snad je v Praze odrazuje nikdy nekončící velká fronta a dlouhá čekací doba. I tak je tam ale hlava na hlavě a pokud tomu chce člověk uniknout, má vlastně jen dvě šance – schovat se za svůj prodejní pultík, nebo risknout „otravu kyslíkem“ a vylézt ven na čerstvý vzduch.

Nabízený sortiment je na burzách a prodejních výstavách opravdu pestrý. Počínaje živou zvěří, rybičkami a hmyzem, chovnými akva- i tera – nádržemi, dekoracemi do nich, krmením, rostlinami, literaturou a pomůckami konče různými hračkami či kalendáři nebo přívěšky. Já osobně mám tu atmosféru docela rád, i když musím přiznat, že po několika hodinách toho někdy mívám „plný kecky“. Občas se dá docela užít i zábavy, hlavně nad některými dotazy a také nad očividnou nechutí (a skoro bych se nebál říct i štítivostí) některých osob převážně něžného pohlaví, které doprovázejí své mužské polovičky z nevímjakého důvodu až dovnitř, aby pak obcházely některé prodejní stolky pokud možno co největším možným obloukem, přičemž je tento jejich únikový manévr doprovázen kolikrát až neuvěřitelnými pošklebky a krčením nosu...

Nastal čas vrátit se k nakousnutému tématu „masaři“. V rybářské hantýrce je masař nazýván každý, kdo bere domů všechno, co vytáhne z vody, a» už to je co to je. Takovému člověku chybí jakýkoliv vztah nejen k přírodě, ale i ke svému okolí, protože nedává šanci rybám dorůst a tím ani svým kolegům možnost chytit trofejní kousek, který mohl vyrůst z některého jím tenkrát uloveného, nedorostlého a přesto domů odneseného kousku. Masař by se dal tedy nahradit ekvivalentem „necita“. A takoví necitové se bohužel vyskytují i na prodejních výstavách. Slovo necita ale rozhodně používat nemíním, protože to, co někteří z těchto prodejců předvádějí, je opravdu holá masařina. Nerad bych však všechny velkoprodejce házel do jednoho pytle, protože to, že má někdo na prodejním pultu víc krabiček či bedýnek s prodejními exempláři než někdo jiný ještě neznamená, že je masař. To se pozná spíše podle toho, kolik toho o svých exemplářích ví (a to je někdy opravdu až žalostně málo) a hlavně podle toho, jak se svými prodejními kousky zachází. U nás je bohužel kultura prodeje zatím ještě na ne moc vysoké úrovni - pro porovnání si můžete přečíst třeba na www.reptarium.cz článek Tomáše Drabiny „Burza v Hammu jaro 2003“.

Proč tedy mají po 09.00 největší nával kupující veřejnosti kolem sebe masaři? Jednoduché – nabízejí toho prostě nejvíc. Laik přijde a vidí naskládané pyramidy kontejnerů a misek plné všech možných tvorů. Je rád, když vidí od jednoho druhu velké množství zvířátek – alespoň si může pěkně vybrat! Přeci jen je to větší pokoukáníčko než na prodejní stolek soukromého chovatele (jemuž je teraristika koníčkem), který už všechny své zdravé mladé jedince prodal a zbývají mu tam dejme tomu poslední dva exempláře. To, že jsou misky zevnitř znečištěné výkaly, že jsou zvířata apatická, často poseta boláčky, ceny poměrně dost nadsazené a že toho o tom daném druhu prodávající moc neví, to je přeci vedlejší a rozhodně to nemůže zchladit laikův elán. U plaza se dá ještě pochopit regenerát ocasu – přeci jen jsou druhy citlivější na dotek lidské ruky a upuštění kousku ocasu je prvotní obranný reflex. Horší už je to s rachitidou nebo nemocemi způsobenými neustálým přesouváním z místa na místo, skladováním v krajně nevhodných podmínkách, nedostatečnou pestrostí stravy (a tím pádem i vitamínů), dehydratací či vystavování neustálým teplotním změnám. Pohled na kostřičku leguána potaženou kůží s chybějícím kouskem ocasu a značná apatie na jakýkoliv vnější podnět – to je opravdu hodně smutný pohled. Kór je-li podobně zubožených jedinců v jednom prodejním kontejnerku několik. Také informace typu: - „jo, žere salát a má rád vodu“ jsou poměrně kusé. Přeci jenom je minimálně alespoň vhodné dozvědět se o tom kterém vystavovaném a prodávaném druhu něco navíc. A zmiňovat občasné špatné popisky s názvy jednotlivých druhů (či spíše poddruhů) už asi ani nemá cenu. V jednom ze svých předchozích článků popisuji, jak jsem si chtěl jako své první zvíře zakoupit leguána zeleného. Přišel jsem poprvé na burzu a neomylně jsem zamířil – kam jinam – k masařům. V plastové krabici o rozměrech 35x20x20 bylo nahňahňáno asi 8 leguánů, apaticky ležících a na okolí nereagujících. Po dotazu, zda není náhodou větší výběr, sáhl masař do bedny za sebe a vytáhl pytel, ve kterém se běžně prodává ve velkém cibule nebo brambory, zalovil a začal tahat další leguány. Dát mezi ně pár leguánů plastových, asi bych je od sebe jen horko těžko rozeznával. Zakoktal jsem svoje díky a splynul s davem. Opravdu první zkušenost s masařem k nezaplacení. Od té doby se samozřejmě jdu vždy podívat, co kdy kde nabízejí, ale koupit u nich zvíře nenapadne mě a ani snad žádného jiného zkušenějšího chovatele. A prodat jim nějaké svoje zvíře, či snad celý odchov? To bych asi musel být následně zbaven svéprávnosti. Na jaře 2003 prodávali masaři měsíc staré hroznýše královské za 1700,- (ano, nešálí vás zrak). Kolega od vedlejšího pultu také prodával mláďata, až mu nakonec zbylo jen jedno. Prodával je po 1000,- a tak se šel masaře zeptat, jestli by od něj zbylé mládě neodkoupili. A že by ho nechal i za 900,- (měli by na něm tedy skoro 100% zisk). Nedomrlý obrýlený masař s poskakujícím ohryzkem mu arogantním pisklavým hláskem sdělil, že mu dá maximálně tak 700,-, jinak se s ním nebude vůbec bavit. Stejně se už tak bavil jen „na půl huby“. Na hádka se totiž ani nepodíval, nebo» měl plné ruce práce přerovnáváním krabic a kontejnerů. Kolega prodejce sklopil zrak, sklopil uši a odešel.

Jak jsem již napsal – nehážu všechny velkoprodejce do jednoho pytle. Pokud ale přesto tento článek někoho nazdvihne a rozčílí, tak je to možná i dobře. Měl by se tudíž nejdříve zamyslet nad tím, jestli jsem náhodou v jeho případě ne»al do živého. Rozcupovat mě na malé kousky by měl být až krok číslo dva. Každopádně bude-li nějaká – jakákoliv – reakce ze strany „masařů“ na moji adresu, rád se o ni podělím na svých webových stránkách s ostatními čtenáři – teraristy, kteří jsou výše uvedenou tématikou znepokojeni stejně jako já sám.

 

Ví»a Machač

http://www.koralovky.kvalitne.cz

 

Komentáře

     

    Pro vkládání komentářů a diskusních vláken musíte být registrovaní a přihlášení.