Malochov cvrčků v domácích podmínkách.

Mým prvotním impulsem, k chovu cvrčků pro vlastní potřebu, byla nepříjemná zkušenost, kdy se mi vylíhli mladí Ptychozoonové a já nemohl nikde sehnat krmení odpovídají velikosti. Byl již celkem pozdní podzim a venku toho moc neběhalo (navíc z práce jsem se vracel téměř potmě a to se pak špatně cokoliv lovilo), ve zverimexech  byli ke koupi jen dospělí cvrčci a  tak k rozhodnutí stát se samozásobitelem nebylo daleko.

Dnes si již teraristiku bez chovu krmného hmyzu nedovedu ani představit, mít možnost vybrat si takovou velikost cvrčka jakou zrovna potřebuji je k nezaplacení. Postupně jsem zkoušel chovat i různý další hmyz, ale cvrčci přetrvali a zdají se mi ideální, přesto že jejich chov není bez problémů. V zásadě se to zdá jednoduché, potřebují teplo, něco k snědku a něco na pití. Pokud ale má chov fungovat, tak to přestane být taková sranda a jakmile začne chovatel bojovat s roztoči a dalšími nemocemi (a to začne postupně každý) tak to teprve začne být ono.

K chovu jsem si zvoli cvrčky stepní (Gryllus assimilis), jsou velmi produktivní, nejsou příliš hlasití a agresivní tak jako například cvrček dvouskvrnný (Gryllus bimaculatus) a nesvědčí jim pokojové podmínky tak jako například cvrčkům domácím (Acheta domestika). V chovu se ještě občas vyskytuje cvrček krátkokřídlý (Gryllodes sigillatus) - jedná se o velmi pohyblivého drobného cvrčka, s poměrně dlouhým vývojem. Ke krmení se hodí prakticky jen nejmladší stádia.

K chovu cvrčků v malém rozsahu se dají použít dva základní přístupy. Chov všech vývojových stádií pohromadě v jedné větší chovné nádobě, nebo chov rozdělený podle vývojových stádií - vlastně taková zmenšenina profesionálního velkochovu cvrčků. První varianta se hodí pro opravdu malé množství vyprodukovaných cvrčků. Dospělci v takovém chovu, svými kanibalistickými sklony, snižují počty drobných stádií a v případě napadení chovu bakteriemi, roztoči, houbami nebo jinými cvrččími chorobami, bude potřeba zlikvidovat celý chov. Já jsem se rozhodl pro druhou variantu, rozděleného chovu jednotlivých stádií cvrčků, kdy nechám cvrčky týden klást do jednoho kladiště a cvrčci vylíhlí z jednoho kladiště mají vždy svou chovnou nádobu.

Vybavení skříně tvoří čtyři police a vytápění topným kabelem. V současné době mám topný kabel sevřený ve dvou nerezových deskách mezi chovnými nádobami. Nerezové desky zajišťují dostatečnou plochu pro přenos tepla. Ideální vytápění je zespod chovných nádob (topný kabel zalitý v betonové desce - taková menší podlahovka). Vysušuje to exkrementy, zbytky krmení, případné mrtvolky a omezuje tím roztoče, choroby. Ideální teplota desky je kolem 28 stupňů. Teplota je udržována jednoduchým regulátorem, výkon topného kabelu stačí 25W.

Jako chovné nádoby používám plastové nádoby s víkem (zakoupeno v nějakém supermarketu), ve víku jsem vyřízl otvor téměř přes celou plochu víka a vlepil tam muší pletivo. Rozměr nádob je přibližně 30x40x30cm. Nevýhodou plastových nádob je to, že se časem povrch plastu mírně zdrsní a cvrčkům se po něm pak dobře lozí a mohou unikat ven. Ideální jsou skleněné nádrže, při dostatečné výšce (cca 35cm) je ani není potřeba zakrývat. V chovných nádobách mám prokládky na vajíčka. Někdo dává proložky vodorovně, někdo svisle, já jsem si vybral uložení na svislo, protože exkrementy pak spadají na dno a dají se lehce vysypat.

Krmím suchým šrotem smíchaným jak z rostlinných tak živočišných složek - ječný, pšeničný šrot, ovesné vločky, sója, rybí, krevní a masokostní moučka a podobně. Receptů je spousta, vyrábějí si i speciální šroty/granulky pro cvrčky, dobré jsou i šroty na výkrm nejmenších selat. Šrot dávám do papírových krabiček (jednoduše složených z kartonu), po papíru se cvrčkům dobře lozí a tak se ke krmení dostanou i nejmenší stádia. Suché krmení doplňuji ovocem, zeleninou a přes léto lučními bylinami. Převážně krmím mrkví, jablkem, čínským zelím a smetánkou lékařskou (pampeliškou). Vodu já sám nedávám, ale znamená to denně dávat čerstvou zeleninu/ovoce a u nejmladších instarů mírně rosit (jinak se špatně svlékají). Někdo dává vodu, ale napáječka musí být dobře vyladěna, aby se v ní cvrčci nemohli topit a aby voda nepřevlhčila chovnou nádrži - přílišná vlhkost = roztoči a choroby.

V chovu používám osm nádob a každý týden je posunuji, v nejstarší nádobě s dospělci je kladiště (plastová krabička s hlínou, může se zakrýt mřížkou, aby cvrčci vajíčka nepožírali a moc se v hlíně nepřekopávali). Kladiště  nechávám cvrčkům k dispozici po celý týden, pak ho týden držím v teple cvrčkárny a jakmile se začnou líhnout malí cvrčci, putuje kladiště do vyčistěné a vydesinfikované nádoby s novým krmítkem. V kladišti je potřeba udržovat stále mírnou vlhkost (když trochu přeschne nevadí, ale nesmí moc). Po přibližně osmi týdnech cvrčci dospějí a celý koloběh se opakuje. Občas (především vlivem počasí) je vývoj cvrčků rychlejší, nebo pomalejší, pak je nutné si vypomoci snížením počtu beden, nebo smícháním dvou "generací" do jedná nádoby.

Velký důraz je potřeba klást na hygienu chovu. Nově osazované nádoby poctivě desinfikovat a chov pravidelně kontrolovat. Včasným zareagováním na napadení cvrčků bakteriemi nebo roztoči je možné ztráty omezit na jednu generaci. Při silnějším napadení, bude nutné chov zlikvidovat, celé chovné zařízení vydesinfikovat a začít znovu. Desinfekce je dobré pravidelně střídat, případně kombinovat. Bakterie a roztoči se lehce stávají na používané prostředky rezistentní.

Uvedeným postupem dokáži vyprodukovat kolem jednoho litru cvrčků týdně s tím, že mám k dispozici všechny možné stádia a velikosti cvrčků. Toto je vykoupeno především časem a potřebou denní péče. Po finanční stránce (hlavně při zanedbání vstupních nákladů), vychází vlastní cvrčci levněji než cvrčci pořizování nákupem

K doplnění možná jen to, že cvrččí guano je velmi intenzivní dusíkaté hnojivo (lehce umí rostlinky i spálit). Takže při dostatečně velkém poli pro pěstování obilí na šrot, ovoce a zeleniny na krmení se dá koloběh uzavřít a být naprosto soběstačný :-)