Expedice Kožuch 2010

Od nápadu k realizaci (aneb proč, kdy a kdo?)

V první polovině května 2010 se vydala část naší početné partičky ze studijních let na herpetologickou expedici do země tak trochu exotické, ale i tak trochu příbuzné – do Bulharska. Každému z naší sedmičlenné skupiny, ve složení: Éťa, Jeloň, Sušenka, Pikolík, Ještěrka, Taroš a Šutr, byla vkusně přidělena funkce, jak se na správnou expedici sluší a patří. Rozdělili jsme se na koordinátora, technické asistenty, geografické a kulturní referenty, fotografy i medicinmana.

Nutno říci, že pouze necelá polovina z nás se skutečně zajímáme o herpetologii, ostatním byla „šupinatá zvířátka“ lhostejná, ale protože rádi cestují a jsou dobrými společníky, nic nebránilo tomu, aby se akce zúčastnili.

Nápad navštívit tuto balkánskou zemi a amatérsky zkoumat zdejší zástupce třídy plazů, zejména hadů, se mi vloudil do hlavy po několikerém opětovném prolistování knihy „Teraristika“ od Jiřího Čichaře z r. 1989, kde je ve fotografické části zobrazena a stručně popsána lokalita Kožuch v jihozápadním Bulharsku, jako místo s poměrně početným výskytem hadích druhů.

Po poradě s některými profesionálními herpetology jsem se však dověděl pravděpodobnou domněnku, kterou jsme všichni tak trochu tušili – po pádu komunistického režimu a následném otevření hranic, na lokalitu najížděli takzvaní „teraristé“, kteří ji o herpetofaunu značně ochudili ve svůj prospěch. Tento typ teraristů jsem dal záměrně do uvozovek a pokud tyto řádky čtou, doufám, že se alespoň patřičně stydí.

Protože však není radno hodnotit něco, co jsme na vlastní oči nepoznali, rozhodli jsme se přesto Kožuch navštívit a po něm také celou expedici pojmenovat. Naším cílem byly totiž i další lokality – Melnik a okolí, rovněž na jihozápadě země a konečně pobřeží Černého moře jižně od Burgasu, pří ústí řeky Ropotamo.

Cesta tam a její strasti a radosti

Na cestu jsme vyrazili v sobotu 8. 5. dopoledne z Brna, kam jsme se, jako do našeho bývalého společného útočiště, sjeli o den dříve všichni ze svých bydlišť v Čechách a na Moravě. Vlak EuroCity Avala, který nás měl dopravit zhruba polovinu cesty – z Brna do Bělehradu, projevoval se jako vlak vyšší mezinárodní kvality pouze na úseku do Budapeště. Odtamtud, přes Maďarsko a Srbsko, připomínala cesta spíše jízdu venkovskou lokálkou.

To však nebylo hlavní cestovní úskalí. Punkový večírek v předvečer odjezdu a další okolnosti způsobily, že dva z nás se ocitli bez cestovního pasu. Nedopatřením jsme opomenuli fakt, že Srbsko není členem Evropské unie, tudíž je bez pasu legálně neprůjezdné. Tak nám na maďarsko-srbských hranicích nepomohly smutné oči ani česká vynalézavost a ti dva výtečníci nás museli dočasně opustit a vydat se do cíle autostopem přes Rumunsko.

I nás ostatní však osud trošku poškádlil a dvouhodinové zpoždění vlaku způsobilo nechtěnou deštivou noc v parku v centru srbského hlavního města, což znamenalo zdržení příjezdu do „hadího ráje“ téměř o celý den.

Kožuch a cesta na něj a z něj

Do stanice Darnyanitsa, jež je na trati ze Sofie k řeckým hranicím nejblíže Kožuchu, jsme nakonec dorazili v pondělí 10. 5. ráno. Na vlastní kopcovitou lokalitu nás čekal ještě asi pětikilometrový pochod, ale první známky herpetofauny jsme spatřili již na hlavní silnici za vesnicí – bohužel hlavně v podobě hadích „placek“ přejetých automobily.Jednalo se o štíhlovky kaspické – Dolichophis caspius (syn. Coluber caspius), jedny ze dvou největších evropských druhů hadů. Přejeté kadavery i živé jedince, rychle se mihnoucí na okraji silnice, šlo poměrně lehce k tomuto druhu zařadit díky základnímu zbarvení těla. To je žluto-hnědé až olivově hnědé s jemným načervenalým vzorem a nejasnými tmavými skvrnami, což způsobuje, že jednotlivé šupiny vypadají mezi sebou tmavě ohraničeny a opticky jakoby vystupují. Tito hadi byli podél silnice opravdu hojní, což nás zpočátku velmi optimisticky naladilo.

Cestou jsme ze silnice zašli na místo, jež připomínalo zaveženou skládku a rozkládalo se již blízko břehu řeky Strumy. Tam si někdo z nás všiml stočeného hada v trnitém keři na větvích. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás doposud neměl s balkánskou herpetofaunou mnoho praktických zkušeností a všech 18 bulharských druhů hadů (včetně dlouho nenalezené zmije Ursiniho – Vipera ursinii) jsme teoreticky nastudovali cestou ve vlaku, považovali jsme tohoto hada za skvrnovku (hlavatku) kočičí – Telescopus fallax.

Při pohledu z profilu nás na první pohled asi zmátl tvar a zbarvení těla a štěrbinová zornice, avšak po delším prohlížení jsme, hlavně díky růžku na čenichu, poznali zmiji růžkatou – Vipera ammodytes. Zmije byla velmi klidná, ale naší kulturní referentce Ještěrce, která se k ní příliš blízko přibližovala, jsme museli vysvětlit, že se jedná o nejjedovatějšího hada na evropském kontinentu.

Chtěli jsme na hada vyzkoušet primitivní odchytovou tyč, vyrobenou z upravené lyžařské teleskopické hole, ale vzhledem k jeho úkrytu v těsném trnitém keři, hrozilo zranění zmije a tak jsme se spokojili jen s fotografováním.

Další prohlídka tohoto místa odhalila jen ještěrky zelené – Lacerta viridis, což je druh v těchto částech Evropy dosti hojný.

Na Kožuch jsme dále pokračovali cestami podél polí a křovin, kde jsme kromě četných ještěrek zelených počali nacházet suchozemské želvy. Pro mnohé z nás to bylo vůbec první setkání s želvou ve volné přírodě. Podle rozlišovacích znaků se jednalo pravděpodobně o želvy žlutohnědé – Testudo graeca. Tento druh zpravidla má 2 výrazné zvětšené šupiny na zadních stehnech, nedělený nadocasní štítek a konec ocasu bez trnitého výběžku. Její podobná želva zelenavá – Testudo hermanni má stehna bez ostruh, obvykle dělený nadocasní štítek a trn na konci ocasu.

Autor Dmitrijev však ve své knize „Obojživelníci a plazi“ z r. 1978 uvádí, že oba tyto druhy želv se navzájem kříží a znaky jsou pak často promíchané. Naše určování těchto plazů během celé expedice, tak nemuselo být vždy správné. Spatřené želvy byly 2 mladé, o délce cca 10 cm a 1 dospělá, asi 25 cm dlouhá.

Okolo poledne jsme dorazili pod Kožuch, kde jsme ještě prozkoumali malý vodní tok s rákosinami. Kromě dalšího druhu ještěrky, a to ještěrky balkánské – Lacerta trilineata, nalezli jsme ve vodě i při břehu několik exemplářů želvy bahenní – Emys orbicularis. Mimo dospělých jedinců, mezi nimi bylo i pravděpodobně loňské mládě, což jsme soudili podle ještě dlouhého ocasu. Bohužel se nám nepodařilo určit několik užovek, rychle mizejících ve vodě.

Odpoledne jsme začali konečně dobývat vlastní horu Kožuch. Jak ale průzkum postupoval, počalo se tvořit značné zklamání. Lokalita se jevila jako „haduprázdná“. Pouze okolo půl čtvrté odpoledne jsme nad úpatím kopce objevili vodní kanál a v něm podle proudu několik jedinců balkánské pruhované formy užovky obojkové – Natrix natrix. Dále jsme, kromě jedné svlečky, patřící podle všeho druhu Dolichophis caspius, nenalezli další stopy po hadech. Z ostatních plazů jsme nacházeli ještěrky zelené a balkánské a želvy žlutohnědé.

Absence hadů se dala vysvětlit různě. Jednou možností je již zmíněná herpetologická známost lokality a vychytání zdejší herpetofauny, což může být, alespoň do určité míry, faktem. Pravděpodobnější je však jiná varianta. V podmínkách České republiky, ležící okolo 50. rovnoběžky, jsou hadi zpravidla nejaktivnější v květnu, tedy v období páření, zatímco v létě jejich denní aktivita klesá a projevuje se jako dvoušpičková, což znamená, že jsou nejaktivnější v ranních a večerních hodinách, protože ani jim nesvědčí velká vedra uprostřed dne. Protože Bulharsko leží o 8 až 9 rovnoběžek jižněji, musí se předpokládat drobná klimatická odlišnost – léto tu zkrátka přichází dříve. V době naší návštěvy, v polovině května, tu již teploty dosahovaly běžně ke 30°C. Hadi se zde tedy pravděpodobně páří přibližně o měsíc dříve a takový termín jsme měli spíše zvolit pro naši výpravu, avšak pozdě bycha honit.

S přihlédnutím k dvoušpičkové aktivitě jsme lokalitu procházeli večer za soumraku i druhý den po východu slunce (noc byla poměrně teplá), avšak bez úspěchu. Vzhled zdejších biotopů je však pro hady velice vhodný. Při úpatí Kožuchu převládají listnaté lesy, které směrem k vrcholu postupně řídnou na úkor křovin. Tyto porosty jsou proloženy drobnými skalisky, či seskupeními balvanů, a dokonce i menšími opuštěnými mramorovými lomy. Právě na jeden takový lom, při jednom z vrcholků (Kožuch sestává ze dvou, nestejně vysokých vrcholů se sedlem uprostřed), jsme zaměřili naši pozornost a strávili tam i noc, hraničenou krásným západem a východem slunce. Z vrcholů Kožuchu je hezký výhled na sever a východ s pohořím Pirin, na západ k Makedonii a na jih na Řecko s pohořím Kerkini na horizontu.

11.5., po již zmíněném ranním neúspěšném průzkumu, jsme sešli dolů do údolí a strávili chvíli koupelí v termálních bahenních lázních. Tyto horké prameny vulkanického původu, vyvěrají ze dna Kožuchu (vlastní masiv Kožuchu není z vyvřelých hornin, ale z vápence). Možná jsme byli cvoci, když jsme vlezli v třicetistupňovém vedru do téměř dvojnásobně horké vody, ale přece tam kvůli tomu nepojedeme extra v zimě.

Právě zde nás dostihl zbytek výpravy, tedy Pikolík a Šutr, kteří se potáceli stopem přes Rumunsko. Při pár bulharských, byť jen lahvových, pivech jsme si navzájem odvyprávěli zážitky a odpochodovali na vlak do Sandanski, odkud jsme jeli autobusem na další potenciální lokalitu – Melnik.

V Melniku

Melnik je název turisticky zaměřeného městečka, jehož okolí tvoří pískovcové křehké, až téměř sypké skalnaté útvary, které podléhají rychlému zvětrávání. Při bližším pohledu na ně vás proto jímá dojem, že se musí co chvíli zcela rozpadnout. Zřejmě se jejich tvary v průběhu času relativně rychle mění.

Tyto pískovcové útvary s řídkými listnatými lesy a křovinami, s četnými pozůstatky staveb v podobě kamenných zídek, sklípků apod., skýtaly opět velmi vhodné podmínky pro hady. Náš okruh okolo Melniku, navečer po příjezdu a druhý den dopoledne, mezi 10. a 12. hodinou, však opět nebyl korunován úspěchem. Z ostatní herpetofauny jsme nacházeli pochopitelně ještěrky a želvy žlutohnědé – kromě dospělých želv také jedno mládě, kterému chyběly oči. Tento slepý jedinec se bez očí již narodil, protože hlava neměla ani stopy po očních důlcích, žádné jizvy po úrazu apod. Mládě bylo podle velikosti z loňského roku – i tak se s tímto hendicapem dokázalo téměř rok uživit a přezimovat.

Večer a noc v Melniku jsme se rozhodli strávit kulturně. Protože se jedná o vinařskou oblast, navštívili jsme jednu ze zdejších typických vináren a povečeřeli tam místní specialitky, které bylo nutno zapít několika sklenkami výborných vín.

Noc jsme vyjímečně nestrávili venku pod širákem, ale dopřáli jsme si ubytování v penzionu. Skromné standartní pokojíky za necelých, v přepočtu 200 Kč za osobu na noc, nebyly drahé a umožnily nám se jednou za dobu expedice vysprchovat.

Hurá k moři

Ve středu, 12. 5., jsme odjeli na druhou část expedice – ze Sandanski do Sofie a odtud přes Karlovo do Burgasu. Tento téměř pětisetkilometrový přesun po železnici, jsme absolvovali přes noc, kvůli časové úspoře. Kromě spánku, nám cestu krátily konverzační hry, učení azbuky a produkty bulharských pivovarů ve velkých plastových lahvích, které jsou zde mnohem oblíbenější než u nás. Sklo je samozřejmě sklo, ale na cestování jsou tyto obaly praktičtější. Medicinman Taroš také prvně vytáhl svůj téměř jediný lék – valašskou domácí kořalku, která spolehlivě léčila drobné zdravotní újmy vně i zevnitř.

Burgas je významné přístavní město o velikosti zhruba naší Plzně nebo Košic. Z jeho autobusového nádraží nás dopravil mikrobus k jezírku Arkutino. Po snídani, asi po osmé hodině, jsme v této mokřadní lokalitě, zčásti zpřístupněné dřevěným chodníkem, nacházeli želvy bahenní a užovky obojkové (obyčejné i balkánské formy).

Nejúspěšnější etapa celé expedice nás teprve čekala cestou na mořské pobřeží a podél něho. Pobřeží v těchto místech má převážně otevřený stepní charakter s roztroušenými keři, více vegetace je pak na březích vodních toků, vtékajících do moře. Od Arkutina po ústí řeky Ropotamo jsme zkoumali pobřeží od dopoledne asi do 16:00.

Mimo hojných želv žlutohnědých a zelenavých, popíši nejprve objevené ještěry. Kromě již známých ještěrek zelených a balkánských, jsme nově zpozorovali ještěrku travní – Lacerta taurica a ještěrku zední – Lacerta muralis. Dalším, na pobřeží hojným a doposud nenalézaným ještěrem, byl blavor žlutý – Ophisaurus apodus. Tento plaz z čeledi slepýšovitých – Anguidae, je opravdu fascinující tvor. Dorůstá délky až přes 1 m a je proto největším evropským ještěrem (dorůstá větší délky než ještěrka perlová – Lacerta lepida, která je největší evropská ještěrka).

Blavoři jsou zpravidla klidní, ale jejich kousnutí je jistě bolestivé. Když ho uchopíte do ruky, nesnaží se vymanit plazivým pohybem svalů, typických pro hady, ale kroutí se kolem své tělní osy. Chvílemi máte pocit, jakoby jste drželi hadici s proudící vodou. I přes tuto odlišnost od hadů se dokáže udržet a plazit po větvi nad zemí. Po stranách těla, od ušních otvorů po kloaku, má blavor pár podélných rýh. V žádné literatuře, kterou jsem prohledal, jsem nenašel informace o účelu těchto rýh. Je možné, že na jeho“opancéřovaném“ těle napomáhají rýhy rozšiřování těla při dýchání.

Celkem jsme tento den zpozorovali 7 exemplářů blavora, a to i uprostřed dne za nejvyšších teplot, kdy byly mimo něj aktivní i suchozemské želvy. V břehovém lesním porostu jsem později odpoledne objevil i nám dobře známého slepýše křehkého – Anguis fragilis.

Hadí složka herpetofauny sice nesplnila naše maximální počáteční očekávání, ale byla zde bohatší než na ostatních lokalitách. Někteří hadi rychle mizeli ve vegetaci, pročež se je nepodařilo stoprocentně identifikovat. Pravděpodobně se jednalo o štíhlovky kaspické a užovky stromové – Elaphe longissima.

Nejcennějším nálezem byla užovka sarmatská – Elaphe sauromatec, objevená v příkopu podél pěšiny. Tento had byl donedávna hodnocen jako poddruh užovky pardálí – Elaphe quatuorlineata. Tento fakt ale zavrhla genetická odlišnost a prý se již zjistily genetické rozdíly i uvnitř druhu, takže nejsou vyloučeny další taxonomické změny. Exemplář měřil 134 cm a pravděpodobně se jednalo o březí samici – březost jsme tipovali podle poměrně zbytnělé části těla nad kloakou. Toto je ale projev spíše pozdějšího stadia březosti, které není v polovině května pravděpodobné, ale vzhledem k vývoji počasí na jaře 2010, ani vyloučené. Pořídili jsme samozřejmě fotografie a nutno dodat, že stejně jako všechna ostatní zvířata, jsme i tento, v zajetí vzácný druh, nechali tam, kde jsme ho našli!

Jen pár metrů od moře, při úpatí skály v písku, jsme našli i z naší fauny známou užovku podplamatou – Natrix tesselata. Bylo vidět, že těmto vodním hadům zde svědčí jak sladká, tak i slaná voda.

Samozřejmě jsme neodolali možnosti vykoupat se v moři. I přes to, že zde teplota vzduchu dosahovala českých letních hodnot, moře je tu v květnu ještě poměrně studené.

Černé moře patří bohužel, díky své uzavřenosti, k jedněm z nejšpinavějších. Pokud by jste někdo netušili, kde končí velká část tun plastů, které denně jako společnost vyprodukujeme, pak vězte, že je to právě v mořích a oceánech. Celá část pobřeží, kterou jsme prošli, byla na přílivové čáře lemována pruhem odpadků, z nichž 99 % tvořily plastové lahve rozmanitých tvarů a velikostí. I naše vypité petky od tamějšího piva zřejmě nakonec skončí, byť asi ne záměrně, v moři, protože v Bulharsku je pojem tříděného odpadu prakticky neznámý. Ke znečištění Černého moře svou měrou přispívá i průmyslový Burgas a průmysl při deltě Dunaje.

Na pobřeží jsme bezpečně rozdělali oheň a přespali – tentokrát s použitím plachtových přístřešků, protože nás potrápily drobné dešťové srážky.

Druhý den ráno jsme po snídani ještě provedli herpetologický průzkum okolí. Nejčetnější nálezy byly ještěrky, suchozemské želvy a blavoři. V jednom keři mi rychle zmizel poměrně velký had šedé barvy se světlým lemem břicha. I přes opakované vracení se na místo, byl stále rychlejší než náš zrak, takže se ho nepodařilo dokonale prohlédnout. Podle barvy, velikosti a hbitosti se mohlo jednat o šírohlavce ještěrčího – Malpolon insignitus ze skupiny užovek se zadními jedovými zuby. Tato evropská bojga je opravdu velmi hbitá, ostražitá a agresivní a patří k druhům, které jsme si moc přáli nalézt.

Naše váprava se pomalu chýlí ke konci. Hodinu po poledni jsme se nechali loďkou převézt na druhý břeh Ropotama a odtud pochodovali lesem, již dále od pobřeží, asi 8 km do Primorska. Cestou jsme ještě narazili v lesní světlině na blavora, v lesním potoce na mládě želvy bahenní a několika ještěrkami náš herpetologický průzkum skončil.

Primorsko, pro našince dobře známé letovisko, v květnu připomínalo hradbami opuštěných hotelů spíše město duchů. Zjištěný autobus, který nás odtud měl odvézt do Burgasu, vůbec nejel a autobusové nádraží celkově bylo dosti zmatené. Nakonec jsme do Burgasu dojeli po třech skupinkách stopem.

Konec dobrý, (skoro)všechno dobré

V parku, v centru Burgasu, se dalo sotva bezpečně povečeřet, natož tam přenocovat. Po prohlídce pěkného historického centra jsme se tedy rozhodli probdít noc v některém non-stop restauračním zařízení. To se povedlo bez újmy a v sobotu, 15.5., po páté hodině ranní jsme vzali rychlík směrem k bulharsko-rumunským hranicím. Zpět jsme totiž, kvůli našim dvěma výtečníkům bez pasů, museli jet přes Rumunsko, čemuž předcházely i nadcházely komplikace se stornováním, již u nás koupené, zpáteční jízdenky přes Srbsko atd.

16.5. odpoledne jsme vjeli na území ČR do Břeclavi, potom do Brna a dál už opět každý do svého. Loučení je pokaždé smutné, to se rozumí, ale bilancovali jsme převážně v dobrém. Expedice se zdařila, i když po herpetologické stránce trošku pod naše očekávání. „Malovali“ jsme si setkání s tajemným šírohlavcem, evropskou krasavicí užovkou levhartí – Elaphe situla, jediným evropským zástupcem hroznýšovitých – hroznýškem tureckým – Eryx jaculus i královnou ještěrek – ještěrkou perlovou.

Něco si ale přece musíme nechat na příští expedici – třeba jižněji do Řecka. Anebo ještě dál?

Tak šupinám zdar!

Nezbytný dovětek

Za některé poznatky v tomto článku patří dík panu Karlu Rozínkovi, dále koordinátorovi výpravy Petru Onderkovi (alias Éťovi) a v neposlední řadě autorům literatury, citovaným uvnitř článku, včetně internetových stránek www.balcanica.info a www.evarcha.cz.

Fotografie jsou dílem fotografů výpravy Martina Nováka (alias Pikolíka) a Petra Pazdery (alias Šutra).

Autor ve funkci geografického referenta Marek Jedlička (alias Jeloň).

Fotogalerie

Celkový pohled na Kožuch.

Bezoké mládě želvy žlutohnědé – Testudo graeca v Melniku.

Charakter lokalit pobřeží Černého moře.

Detail blavora žlutého – Ophisaurus apodus z pobřeží.

Užovka sarmatská – Elaphe sauromatec z pobřeží.

Ochranná pozice užovky podplamaté – Natrix tesselata na pobřeží.