You are here » home articles snakes Taxonomie, chov a rozmnožování užovky domácí zkomplexu Lamprophis (syn. Boaedon) fulinginosus

Taxonomie, chov a rozmnožování užovky domácí zkomplexu Lamprophis (syn. Boaedon) fulinginosus

Author: Andrej Funk 02.01.2003 Category: snakes

Taxonomie, chov a rozmnožování užovky domácí z komplexu Lamprophis (syn. Boaedon) fulinginosus

Andrej Funk, Michal Gračko

(podle Chamaeleo - časopis České společnosti pro teraristiku a herpetologii, Praha, 2001, 11: 20-28)

 

Užovky (Colubridae) jsou nejpočetnější čeledí hadů (známo minimálně 1860 druhů v asi 300-305 rodech). Tak rozsáhlá skupina přirozeně představuje problém pro moderní taxonomii a systematiku, která se snaží třídit živočichy do monofyletických skupin (odvozených z jednoho společného předka a s jasně definovanými společnými znaky, charakteristickými jen pro tuto skupinu) podle jejich fylogenetického vývoje. V minulosti (Cerha & Kocián 2001, Čihař 1989, Kocourek 2000, Kocourek & Král 1997, Obst, Richter & Jacob 1984, Trutnau 1988) se čeleď Colubridae rozdělovala na řadu podčeledí, např.: Xenodermatinae, Siby-nophinae, Xenodontinae, Natricinae, Colubrinae, Calamarinae, Lycodontinae, Pareinae, Dipsadinae, Dasypeltinae, Elachistodontinae, Homalopsinae a Boiginae. V současnosti se však ukazuje, že jde ve skutečnosti o polyfyletickou skupinu, která nemá společného předka, a jde tedy o umělé seskupení několika samostatných vývojových linií hadů (Mattison 2000, Moravec 1999). Proto jsou nyní vyčleňovány různé podčeledi a zatím jen pracovní skupiny (linie označované jako "podčeledi") ve zcela jiné podobě, než ve starém, výše uvedeném systému. Ale i toto členění (viz internetová The EMBL Reptile Database) je jen pracovní a provizorní, řada rodů v něm nemá dosud vyjasněné příbuzenské vztahy a jsou řazeny jako incertae sedis (skupiny nejistého postavení). Lze předpokládat, že celá čeleď užovkovitých bude v budoucnosti rozdělena do několika menších samostatných čeledí. Nyní tedy např. internetová taxonomická databáze plazů The EMBL Reptile Database s odkazem na Zahera (2000), Dowlinga & Duellmana (1978), McDowella (1987), Williama & Wallache (1989) a Meirtea (1992) člení provizorně užovky na podčeledi Colubrinae, Psammophiinae, Pareatinae, Pseudoxenodontinae, Calamariinae, Natricinae, Xenodontinae, Dipsadinae a Pseudoxyrhophiinae + na pracovní skupiny - linie příbuzných či podobných rodů, které označuje jako "podčeledi" (monofyletická soudržnost není ještě s jistotou doložena) "Xenodermatinae", "Homalopsinae" a "Boodontinae" + na skupiny rodů s nejistým postavením, ale s rysy blízkými určitým liniím (Dipsadinae incertae sedis, "Homalopsinae" incertae sedis, Natricinae incertae sedis, Xenodontinae incertae sedis, "Boodontinae" incertae sedis) + rody zcela bez jasného příbuzenské-ho postavení ("Colubridae" incertae sedis). Je tedy zajímavé, že v tomto moderním pojetí už např. vůbec neexistuje dříve populární podčeleď Boiginae.

Také samotné užovky označované v mnoha jazycích jako tzv. užovky domácí měly v minulosti problematickou taxonomii na úrovni rodů a v současnosti se jim nevyhnulo ani ono systematické přeskupování na úrovni podčeledi. Dříve byly řazeny střídavě do rodů Lamprophis a Boaedon, ale i Boodon aj., v recentní literatuře se tak porůznu objevovaly názvy jako Lamprophis fulinginosus či Lamprophis aurora a zároveň Boaedon lineatus (Cerha & Kocián 2001), naopak Boaedon fulinginosus a Lamprophis aurora (Kocourek 2000), Boaedon fulinginosus a Lamprophis lineatus (Kocourek & Král 1997). Název Boaedon fulinginosus používá i Pavel (1991), naopak názvy Lamprophis fulinginosus a Lamprophis aurora Hermann (1989), Hnízdo (1995), de Ruiter (1994) či Schiffers-Lange (1995). Samostatné rody Boaedon DUMÉRIL et BIBRON, 1854 s 8 druhy a Lamprophis FITZINGER, 1843 s 5 druhy uvádějí Obst, Richter & Jacob (1984) i Čihař (1989), 5 druhů u rodu Lamprophis (včetně L. fulinginosus) uvádí i Trutnau (1988). Barták (1992) cituje Sokolova (1988), který rozlišoval rody Boaedon s 8 druhy a Lamprophis s 11 druhy, přičemž ale v seznamu těchto druhů měl 3 názvy stejné u obou rodů. Zároveň Barták (1992) cituje Broadleye (1988), který odmítl rozdělování těchto hadů do 2 rodů podle variací ozubení horní čelisti - maxilly (přítomnost či chybění a rozdílné délky předních a zadních zubů) jako neprůkazné. Podle pravidla nomenklatorické priority je tak platný starší rodový název Lamprophis FITZINGER, 1843, kdežto název Boaedon DUMÉRIL et BIBRON, 1854 se stal pouhým synonymem k názvu Lamprophis. Tento stav uznává nyní většina autorů, např. Voženílek (2001) s odkazem na Welche (1982) uvádí 12 druhů (Lamprophis aurora, L. erlangeri, L. fiskii, L. fulinginosus, L. fuscus, L. geometricus, L. guttatus, L. inornatus, L. maculatus, L. olivaceus, L. swazicus a L. virgatus), Mattison (2000) pak 14 druhů (Lamprophis abyssinicus, L. aurora, L. erlangeri, L. fiskii, L. fulinginosus, L. fuscus, L. geometricus, L. guttatus, L. inornatus, L. lineatus, L. maculatus, L. olivaceus, L. swazicus a L. virgatus). Stejný výčet 14 druhů rodu Lamprophis uvádí i internetová taxonomická databáze plazů The EMBL Reptile Database.

V minulosti se rod Lamprophis, resp. oba dříve používané rody Lamprophis a Boaedon řadily podle tradičního systému podčeledí užovek do rozsáhlé podčeledi Lycodontinae. Např. podle Čihaře (1989) patřilo do této podčeledi 46 rodů s asi 300 druhy z Afriky, jižní a jihovýchodní Asie a Severní i Jižní Ameriky. Šlo např. o rody Adelphicos, Atractus, Boaedon, Cryptolycus, Dinodon, Dromicodryas, Farancia, Geophis, Lamprophis, Lioheterodon, Lycodon, Lycophidion, Mehelya, Oligodon, Stegonotus, Tropidodipsas či Xylophis. Nyní se ale ukazuje, že tato podčeleď zahrnovala rody, které nejsou vzájemně fylogeneticky příbuzné, šlo tedy o polyfyletickou skupinu a v této podobě se jako podčeleď neuznává. Jednotlivé rody z dřívější podčeledi Lycodontinae jsou v současnosti rozptýleny v několika podčeledích, liniích a skupinách. Samotný rod Lamprophis je pak řazen do pracovní skupiny "Boodontinae", která celkem nyní zahrnuje africké (okrajově až blízkovýchodní a jihoevropské) rody Bothrolycus (B. ater), Bothrophthalmus (B. lineatus), Chamaelycus (Ch. christyi, Ch. fasciatus, Ch. parkeri, Ch. werneri), Cryptolycus (C. nanus), Dendrolycus (D. elapoides), Dipsina (D. multimaculata), Dromophis (D. lineatus, D. praeornatus), Gonionotophis (G. brussauxi, G. grantii, G. klingi), Grayia (G. caesar, G. ornata, G. smythii, G. tholloni), Hormonotus (H. modestus), Lycodonomorphus (L. bicolor, L. laevissimus, L. leleupi, L. rufulus, L. subtaeniatus, L. whytii), Lycophidion (asi 18 druhů), Macroprotodon (M. cucullatus), Mehelya (asi 10 druhů), Pseudaspis (P. cana), Pseudoboodon (P. boehmei, P. gascae, P. lemniscatus), Pythonodipsas (P. carinata), Scaphiophis (S. albopunctatus, S. raffreyi) a přirozeně samotný rod Lamprophis (14 druhů). Některé další podobné rody, jejichž fylogenetická příbuznost je dosud nejistá, se uvádějí jako skupina "Boodontinae" incertae sedis. Jde o rody Buhoma (3 druhy), Dromicodryas (2 druhy), Duberria (2 druhy) a Montaspis (1 druh).

Do rodu Lamprophis FITZINGER, 1843 se nyní řadí 14 druhů. Podle The EMBL Reptile Database jde k 1.12.2001 o tyto druhy s těmito rodovými synonymy a výskytem:

  • Lamprophis abyssinicus MOCQUARD, 1906 - Etiopie;
  • Lamprophis aurora (LINNAEUS, 1758) se synonymatickým řazením do rodů Coluber, Natrix, Lycodon a Coronella - JAR, Svazijsko;
  • Lamprophis erlangeri (STERNFELD, 1918) se syn. Boodon - Etiopie;
  • Lamprophis fiskii BOULENGER, 1887 - JAR;
  • Lamprophis fulinginosus (BOIE, 1827) se syn. Lycodon, Boaedon a Boodon - jihozápadní Maroko, subsaharská západní, východní a jižní Afrika vyjma oblastí tropických deštných lesů;
  • Lamprophis fuscus BOULENGER, 1893 - JAR, jižní Mozambik;
  • Lamprophis geometricus (SCHLEGEL, 1827) se syn. Coluber, Lycodon, Eugnathus, Boodon a Boaedon - Seychelské ostrovy;
  • Lamprophis guttatus (SMITH, 1843) se syn. Lycodon, Alopecion, Boodon a Boaedon - JAR, Svazijsko, Namibie;
  • Lamprophis inornatus DUMÉRIL et BIBRON, 1854 se syn. Pachyophis - JAR, Svazijsko;
  • Lamprophis lineatus (DUMÉRIL, BIBRON et DUMÉRIL, 1854) se syn. Boaedon a Boodon - Mali, Středoafrická republika, Kamerun, severní Demokratická republika Kongo (Zair);
  • Lamprophis maculatus (PARKER, 1932) se syn. Boaedon - Somálsko;
  • Lamprophis olivaceus (DUMÉRIL, 1856) se syn. Holuropholis a Boaedon - Guinea, Sierra Leone, Liberie, Pobřeží Slonoviny, Ghana, Togo, Benin, Nigérie, Kamerun, Rovníko-vá Guinea, Gabun, Kongo, Demokratická republika Kongo (Zair), Středoafrická re-publika, Uganda, Angola;
  • Lamprophis swazicus SCHAEFER, 1970 - Svazijsko, JAR;
  • Lamprophis virgatus (HALLOWELL, 1854) se syn. Coelopeltis a Boaedon - Guinea, Sierra Leone, Liberie, Pobřeží Slonoviny, Ghana, Togo, Benin, Nigérie, Kamerun, Rovníko-vá Guinea, Gabun, Kongo, západní Demokratická republika Kongo (Zair).

Druh Lamprophis (syn. Boodon) erlangeri nebyl od svého popisu roku 1918 nalezen, znovuobjeven byl až českou expedicí v Etiopii v roce 1992 (Nečas, Lízner & Trailin 1993).

V ČR byl od přibližně poloviny 80. let chován a rozmnožován druh Lamprophis fulinginosus, tehdy ovšem nabízený jako Boaedon fulinginosus. Na přelomu 80. a 90. let zde byla rovněž úspěšně chována forma označovaná jako Lamprophis lineatus, resp. mezi tehdejšími teraristy někdy také jako Boaedon lineatus. Objevily se tu i odchovy hadů nabízené pod názvem Lamprophis inornatus, jak ale upozorňuje Barták (1992), šlo o chybné určení (rodiče hadů dovezených do ČR z tehdejší NDR pocházeli z Etiopie, přičemž L. inornatus žije pouze v Jihoafrické republice) a přeurčil je rovněž jako L. lineatus. Vzhledem k určitým nejasnostem s postavením L. lineatus, resp. tím, které populace je možné označovat za tento druh, blízce příbuzný L. fulinginosus (viz níže), není vlastně nyní ani jisté, zda byl v ČR druh L. lineatus vůbec chován a zda nešlo pouze o jednu z barevných forem L. fulinginosus. V polovině 90. let však oba tyto druhy (či formy) v chovech českých teraristů postupně vymizely - nikoli pro problematickou chovatelnost (naopak jde o hady, kteří se rozmnožují v teráriu velmi dobře a je možné je doporučit i začínajícím teraristům), ale pro relativně malou "atraktivnost" v době nově světu otevřeného teraristického trhu. Po prvotní vlně velkého zájmu o tyto užovky a jejich početném rozšíření následovalo téměř úplné vymizení z českých chovů. Koncem 90. let se částečně obnovil chov druhu L. fulinginosus, ale v menším rozsahu než o přibližně 10 let dříve. Druh L. lineatus se nyní v ČR pravděpodobně nechová vůbec. Také jsme dosud nezaznamenali chov žádného jiného druhu tohoto zajímavého rodu, ačkoli např. v Německu je občas chován a rozmnožován jihoafrický L. aurora (atraktivní olivové až žluté zbarvení s oranžovým podélným pruhem na hřbetě, v přírodě řídký výskyt, narozdíl od L. fulinginosus, který je jedním z nejhojnějších a nejrozšířenějších afrických hadů).

U druhu Lamprophis fulinginosus je někdy rozlišován vedle nominotypické subspécie poddruh L. fuliginosus mentalis (světlejší forma s většíma očima z pouště Namib v jihozápadní Africe). Poddruh L. fulinginosus bedriagae není většinou uznáván. Ačkoli Boie uvádí při popisu druhu v roce 1827 jako terra typicu Jávu, jde zjevně o omyl. Tato užovka žije od jihozápadního Maroka, přes Mauretánii, Senegal, Mali, Gambii, Středoafrickou republiku, Etiopii, Eritreu, jižní Súdán, Somálsko, Tanzánii, Keňu, severovýchodní Demokratické Kongo (dříve Zair), Kongo, až po Zambii, jižní Angolu, Namibii, Botswanu, Zimbabwe, Mozambik, Jihoafrickou republiku a Svazijsko. Nad do určité míry rozpornými či neúplnými údaji o výskytu L. fulinginosus se pozastavuje Voženílek (2001). Tento druh obývá savany, křovinatou buš, skalnatá místa, v pouštních oblastech okraje oáz. Vyhýbá se tropickým deštným lesům. Často žije synantropně ve vesnicích i na okrajích měst, kde je mnohdy lidmi tolerován jako účinný lovec hlodavců. Právě proto bývá označován jako užovka domácí, ovšem pro svou relativně snadnou chovatelnost a vhodnost i pro začínající teraristy si tento název zaslouží i z pohledu teraristiky.

U druhu Lamprophis lineatus nejsou v současnosti rozlišovány žádné poddruhy. Podle Bartáka (1992) se vyskytuje na savanách v širokém areálu v subsaharské Africe až po jižní Afriku, včetně Etiopie a jihu Arabského poloostrova. The EMBL Reptile Database ale uvádí výskyt jen v Mali, Středoafrické republice, Kamerunu a na severu Demokratické republiky Kongo (dříve Zair) s poukazem na práci Thorpa & McCartha (1978) o studiu variability druhového komplexu L. fulinginosus, podle níž je druhem L. lineatus pouze populace ze západní Afriky, kdežto populace z jiných oblastí (např. jižní Afriky) jsou jen barevnými formami L. fulinginosus. Vezmeme-li v úvahu toto taxonomické pojetí, tak populace hadů chovaná na přelomu 80. a 90. let v ČR asi nebyla druh L. lineatus (určitě ne ti jedinci původem z Etiopie a uvádění také chybně jako L. inornatus), ale pouze jiná barevná varianta L. fulinginosus. Vzhledem k tomu, že nám nyní chybí přesnější údaje o původu těchto hadů a nemáme k dispozici už ani samotná tato zvířata, není možné otázku jejich determinace s určitostí dořešit. Je třeba poznamenat i tu variantu, v níž např. Voženílek (2001) v přehledu druhů jednotného rodu Lamprophis druh L. lineatus vůbec neuvádí (a ačkoli to v článku pana Voženílka není přímo uvedeno, tak podle tohoto pojetí je možné L. lineatus považovat za pouhé synonymum druhu L. fulinginosus).

L. fulinginosus bývá zbarven obvykle červenohnědě, některé populace ale mohou být i tmavě hnědé, světle hnědé, tmavě olivové, případně až černé. Ojediněle se vyskytují oranžoví jedinci. Od nozdry přes oko až k bázi krku a nad retními štítky probíhají na hlavě krémové proužky. Mláďata červenohnědé formy mají na bocích těla načervenalé skvrny, někdy trochu znatelné i u dospělců. Šupiny na bocích jsou světlejší než na hřbetě, břicho je krémově bílé. Pro celý rod Lamprophis jsou typické hladké šupiny s výrazným hedvábným vzhledem (název Lamprophis znamená "svítící had"). Druhý z autorů tohoto článku měl možnost v letech 1988-92 chovat užovky druhu L. fulinginosus s typickým červenohnědým zbarvením (na světle měly šupiny výrazný hedvábný a načervenalý odstín) a zároveň užovky údajně druhu L. lineatus, kdy šlo ale pravděpodobně pouze o jinou barevnou variantu L. fulinginosus - tato forma měla tmavě olivové zbarvení, při silném osvětlení nabývaly šupiny výrazně zelenavý odstín. Maximální délku těla L. fulinginosus uvádí Barták (1992) u samců 84,7 cm a samic až 130 cm, u L. lineatus 121,9 cm.

V přírodě je L. fulinginosus aktivní hlavně v noci, přes den jen zřídka opouští úkryt. Loví hlavně hlodavce, ale je schopen ulovit i malé ptáky, plazy a žáby i ptačí a plazí vajíčka. Kořist zabíjí škrcením a udušením v kličkách svalnatého těla. Nepatří mezi kousavé hady, jeho kousnutí je pro člověka toxicky naprosto neškodné. Klade 8-10 (vzácně až 16) podlouhlých vajíček do listí, pod kameny a do termitiš».

K chovu L. fulinginosus doporučuje Trutnau (1988) malé až střední terárium s hrubou písčitou zeminou, kameny, úkryty z kůry a s miskou na vodu. Denní teplota 22-27 °C, v noci může mírně klesnout. Dobře přijímá myši, snadno zkrotne a bere nabízené myši i přímo z ruky. Trávení trvá 3-4 dny. Přezimování není nutné, snadno se množí. Samice loví potravu po celou dobu gravidity. Mláďata se líhnou při inkubační teplotě 30 °C za 56 dní a přijímají bez problémů holá myšata. Obdobné údaje pro L. fulinginosus popisují Cerha & Kocián (2001), pro B. lineatus podle nich postačuje terárium 40 x 35 x 40 cm s rašelinopísčitým substrátem, kameny, miskou s vodou a větvemi na šplhání, denní teplotou 26-30 °C (noční 23-26 °C). Snůšky vícekrát ročně (asi 8 vajíček), inkubace při 28 °C přes den a 24 °C v noci 60-65 dní. Kocourek & Král (1997) uvádějí, že B. fulinginosus má velkou pohlcovací schopnost. Dospělci pozřou i novorozené králíky a kuřata, odrostlí jedinci při délce 40-50 cm udolají a pohltí dospělou myš. Doporučují oddělený chov jednotlivých pohlaví a jejich připouštění pouze v období páření. Gravidita trvá asi 60 dní, inkubace při 28-30 °C asi 2 měsíce. Podle Kocourka (2000) mají samci delší ocas se silnějším kořenem. Postačuje menší až středně velké suché terárium. Ačkoli jde o pozemní hady, v teráriu často šplhají po větvích. Inkubace v závislosti na teplotě trvá 56-105 dní.

Pavel (1991) choval pár B. fulinginosus odděleně v teráriích 100 x 50 x 50 cm společně s párem užovek Elaphe guttata a mladými E. taenura. Připouštěl je pouze za účelem páření, mladá zvířata doporučuje chovat od půl roku stáří odděleně, nebo» se mohou pářit kdykoli po připuštění. V přírodě je jejich rozmnožovací cyklus regulován střídáním období sucha a deš»ů. Snůšky zaznamenal 60 dní po páření (8 vajec) a za další 2 měsíce (8 vajec). Inkubace asi 2 měsíce při stálé teplotě 28 °C. Mláďat začala přijímat holata myší po prvním svleku. Samice přijímala více potravy než samec - samice 3x-4x měsíčně dospělou myš, samec jen 1x měsíčně střední myš. Samec měl 67 podocasních štítků, samice jen 48, ale byla naopak delší.

Barták (1992) choval hady určené (pravděpodobně chybně) jako L. lineatus v hygienicky zařízených teráriích při teplotě 26-28 °C s lokálním ohřevem až 32 °C. Dospělé hady držel mimo připouštění k páření odděleně. Při společném chovu dochází k páření již několik dní po vykladení. Oddělení samce ale nemá údajně příliš vliv na kontinuitu reprodukčního cyklu - nejsou-li samice odpářeny, je v následující snůšce vysoké procento neoplozených vajec. Velký význam má ovšem i kvalita výživy v období tvorby nové snůšky. Je důležité, aby samice v době zařazení do reprodukce byla v optimální kondici a dosahovala min. délku 85-90 cm a hmotnost 180-200 g. Doba březosti 38-47 dní, počet vajec ve snůšce 6-10, inkubační doba 70-93 dní při teplotě 27 °C. Po prvním svlékání mláďata přijímala samostatně myšata.

Voženílek (2001) také zdůrazňuje nutnost odděleného chovu obou pohlaví L. fulinginosus. Po pravidelném rozmnožování jinak dochází k fyzické únavě samice - nedochází ke spontánní snůšce, ale zprvu k roztroušenému snášení vajec a později k zadržování snůšky. Doporučuje dokonce připouštění pouze jednou do roka. Samice zadržuje snůšku i pokud není spokojena s místem pro nakladení vajíček, vhodná je nádoba s vlhkým rašeliníkem, kterou samice ochotně využije. Při inkubační teplotě 24 °C s nočním poklesem na 20 °C se líhly samice, při poklesech až na 19 °C se líhli i jedinci s deformovanou páteří. Při teplotě 28 °C bylo pohlaví vyrovnané. Vlhký kout s rašeliníkem v teráriu je vhodný i pro kvalitní svlékání hadů.

Užovka L. fulinginosus má v různých částech svého areálu výskytu rozličná období rozmnožování (Hnízdo 1995): v severozápadní Africe v květnu až říjnu, ve východní Africe v únoru až říjnu a v jižní Africe od listopadu do ledna. Hnízdo (1995) choval pár (robustní samice 110 cm, štíhlejší samec 70 cm) tohoto druhu (F1 generace - rodiče původem z Mozambiku). Snůšky byly v cyklu po sobě v květnu (7 vajec), červenci (10 vaj.), srpnu (12 vaj.), říjnu (10 vaj.), lednu (7 vaj., 6 oplozených), březnu (8 vaj.), květnu (6 vaj.) a srpnu (10 vaj.). K ovulaci tak u samice dochází každé 2 měsíce, intervaly mezi snůškami byly 45-60 dní. Velikost vajec 35-38 x 13-15 mm, novorozená mláďata byla dlouhá 19-25 cm. Při společném odchovu docházelo mezi mláďaty ke kanibalismu.

Hermann (1989) uvádí u druhu L. fulinginosus 3 poddruhy (L. f. fulinginosus, L. f. mentalis, L. f. bedriagae), velikost 60 - 130 (150) cm, potravu hlodavce a ptáky u dospělců a ještěrky (např. scinky Mabuya varia) u mláďat. Velikost vajíček 38-50 x 17-24 mm, inkubace ve vlhkém písku při teplotě 26-28 °C (v noci 25-26 °C) a relativní vlhkosti 85-95 %. Ve snůšce bývá 6-8, vzácněji až 16 vajec, inkubační doba 67-69 (ojediněle až 90) dní. Délka mláďat 24-29 cm. Odchov bez problémů, dospělost za 15 měsíců. U jedné samice bylo zaznamenáno uchovávání spermatu pro oplozenou snůšku bez přítomnosti samce až po dobu 2 let a 9 měsíců (Hermann 1989). Také jeden kanadský terarista (de Ruiter 1994) měl podobnou zkušenost s dlouhodobým uchováváním spermatu samicí L. fulinginosus. V říjnu 1982 získal březí samici z Keni. V prosinci vykladla 9 oplozených vajec. Chována byla nadále samostatně, přesto v březnu 1983 nakladla dalších 14 oplozených vajec a dokonce v říjnu 1984 ještě 17 vajec, z nichž 5 bylo oplozených. Dotyčná samice tak musela skladovat sperma nejméně 23 měsíců.

Schiffers-Lange (1995) přibližuje úspěšný odchov příbuzného druhu Lamprophis aurora. Chov páru (import z JAR) v teráriu 80 x 45 x 55 cm (substrát keramické granule) při denní teplotě 24-28 °C (lokálně 30 °C) a noční 22-24 °C. Od února do dubna zimování při 10-15 °C a zatemnění. Čerstvě svlečená samice připuštěna k samcovi 12.5., okamžitě došlo k páření. Snůška 7 vajec 19.7. Průměrná velikost vajec 42,3 x 20,7 mm, hmotnost 8,9 g. Inkubace na kostičkách molitanu při teplotě 27-29 °C s nočním poklesem na 23-24 °C. Mláďata se líhla za 68-70 dní, velikost 22-24 cm a hmotnost 7-9 g. Pohlaví mláďat 2 samci, 5 samiček. Odchov v plastových teráriích o rozměrech 22 x 16 x 17 cm při denní teplotě 27 °C a noční 24 °C. Některá mláďata (samice) začala sama lovit myšata, ostatní musela být krmena uměle tekutou stravou (dětská konzerva s hovězím masem + smetana ke šlehání v poměru 1:1 - dávka 1 ml každých 6 dní). Teprve po přezimování začala lovit myšata všechna mláďata. Odchov jihoafrického L. aurora přibližuje také Hermann (1989 b). Choval 2 páry, k páření došlo po přezimování při 10-15 °C, inkubace vajec v písku a vermikulitu při teplotě 26-28 °C (v noci 25-26 °C) 61-63 dní. Mláďata dlouhá po narození 20,6-22 cm. V přírodě se živí ještěry, při odchovu odmítala myšata a musela být krmena násilně myšími ocásky.

Druhý z autorů tohoto příspěvku choval v letech 1988 až 1991 užovky L. fulinginosus (červenohnědá forma) a v letech 1989-92 užovky uváděné jako L. lineatus, ale pravděpodobně šlo rovněž o L. fulinginosus (olivově zelená forma). K dispozici byl jeden pár červenohnědé formy odchovaný z malých mláďat. V olivově zelené formě byly chovány 4 jedinci (samec a 3 samice), rovněž získány jako malá mláďata. Jedna mladá samička ve stáří 6 měsíců uhynula poté, co ji krmná myš v noci smrtelně poranila hlavu. Ostatní hadi bez problémů dospěli. Růst obou forem byl velmi rychlý, už ve věku necelého 1 roku projevovali samci zájem o páření. Rozdíly v pohlaví byly patrné již od narození. Samci mají při srovnání téměř o 30 % delší ocas než stejně staré samičky. S přibývajícím věkem a při dostatečném krmení se začaly projevovat i znatelné rozdíly v mohutnosti a délce těla. Samice jsou mnohem větší než stejně staří samci (přibližně o třetinu) a robustnější. Hmotnost samce : samici byla asi v poměru 1:2.

Chov probíhal v teráriích o rozměrech 45 x 45 x 30 cm (D x Š x V). Substrát tvořila směs rašeliny a písku, vybavení kusy kůry jako úkryty a plexisklová nádoba 30 x 20 x 15 cm naplněná vlhkým rašeliníkem. Tato nádoba se stala nejvyhledávanějším místem užovek. Samice obou barevných forem do ní nakladly i všechny snůšky a sami v ní strávily možná až 80 % času. V teráriu byla také miska s vodou, z níž hadi často pili. Osvětlení a teplo zajiš»ovala 25 W žárovka. Průměrná denní teplota byla asi 26 °C, lokálně pod žárovkou až 32 °C. V noci klesala na pokojovou teplotu. V letním období při venkovních teplotách nad 27 °C bylo osvětlení vypínáno. Krmení laboratorními myšmi, hadi jsou velmi žraví, kořist usmrtí rychle udušením smyčkami těla a spotřebovali obvykle několik myší měsíčně, někdy ale i týdně.

Užovky se pářily opakovaně v průběhu celého roku, samice kladly snůšky přibližně každé 2-3 měsíce. Ve snůšce bylo v průměru 6-8 vzájemně slepených vajec podlouhlého tvaru. Inkubace celých slepených bloků vajíček ve vlhkém rašeliníku v uzavřené plastové dóze postavené na cihlách ve skleněném uzavřeném akváriu naplněném z jedné čtvrtiny vodou s ponořeným akvaristickým topením s termostatem. Optimální vlhkost rašeliníku byla dosažena postupně - když obal vajíček ztrácel pevnost, substrát byl přivlhčen. Dóza pravidelně 1x týdně větrána. Inkubační teplota byla neměnná přes den i v noci, termostatem udržována na 27-28 °C, inkubační doba v průměru 50-60 dní. Líhnivost snůšek byla jen asi 50-65 %.

Mláďata (po narození dlouhá 18-25 cm) byla velice životaschopná. První svlek proběhnul většinou už v inkubátoru nebo do druhého dne. Odchov v malých teráriích s plastovými nádobami s vlhkým rašeliníkem, miskou s vodou a volně rozmístěnou kůrou. Mláďata byla v prvních dnech kousavá a nervózní. Během 2-3 týdnů se ale zklidnila, rovněž dospělí hadi jsou při manipulaci klidní a nekousaví. Tři dny po vylíhnutí byly mláďatům nabízeny novorozená myšata, která byla hned konzumována. Příjem potravy byl velmi intenzivní, což se projevovalo na rychlém růstu. Při krmení je třeba mláďata kontrolovat, protože se často 2 užovky zakously do stejného myšete. V jednom případě došlo i k usmrcení jednoho mláděte sourozencem (nebylo zkonzumováno, protože bylo zpozorováno při polykání). Při krátkém přechodném společném chovu s jiným druhem malé užovky byla tato napadena mládětem rodu Lamprophis (zaznamenáno včas), takže je lepší samostatný odchov.

Chov těchto zajímavých hadů je poměrně nenáročný, snadno se rozmnožují, naopak je vhodné samce připouštět až k dostatečně vzrostlé a vyspělé samici a tu nechávat po část roku oddělenou, aby měla možnost fyzické regenerace.

 

Souhrn

Užovky domácí byly v minulosti často řazeny do rodů Boaedon a Lamprophis, nyní se ale uznává řazení do jednoho společného rodu Lamprophis. V letech 1988-92 chována červenohnědá forma druhu Lamprophis fulinginosus a olivově zelená forma označovaná sice jako L. lineatus, ale šlo pravděpodobně o chybné určení a jen o jinou barevnou variantu L. fulinginosus. Chov relativně nenáročný v teráriích 45 x 45 x 30 cm při průměrné teplotě 26 °C s lokálním ohřevem až na 32 °C (s nočním poklesem na pokojovou teplotu). Hadi (hlavně samice) trávili až 80 % času v plastových nádobách 30 x 20 x 15 cm naplněných vlhkým rašeliníkem. Krmení laboratorními myšmi, hadi velmi žraví, spotřebovali obvykle několik myší měsíčně, někdy i týdně. Páření opakovaně v průběhu celého roku, snůšky přibližně každé 2-3 měsíce. Ve snůšce v průměru 6-8 vzájemně slepených vajec podlouhlého tvaru. Inkubační doba v průměru 50-60 dní při teplotě 27-28 °C. Líhnivost snůšek byla jen asi 50-65 %. Mláďata po narození dlouhá 18-25 cm a velice životaschopná. Holata myší přijímala už po třech dnech. Příjem potravy velmi intenzivní, rychlý růst. Pozor na riziko kanibalismu při velké žravosti mláďat. Samce připouštět až k dostatečně vzrostlé a vyspělé samici a tu nechávat po část roku oddělenou pro možnost fyzické regenerace. Samci mají delší ocas a dosahují menší délky a hmotnosti.

 

Použitá literatura
Barták, P. (1992): Systematika a chov Lamprophis lineatus (DUMÉRIL et BIBRON). - Tera-rista 3 (1): 6 - 9, Praha.
Cerha, V. & M. Kocián (2001): Užovky. Příručka pro teraristy. - Polaris, Frenštát, 239 s.
Čihař, J. (1989). Teraristika. - Práce, Praha, 244 s.
Hermann, R. (1989): Lamprophis fulinginosus (BOIE, 1827) - Die afrikanische Hausschlan-ge. - Sauria 11 (1): 3 - 8, Berlin.
Hermann, R. (1989): Lamprophis aurora (LINNAEUS, 1754) eine selten gehaltene Haus-schlange. - Sauria 11 (3): 25 - 30, Berlin.
Hnízdo, J. (1995): Bemerkungen zur Fortpflanzugsbiologie der Braunen Hausschlange, Lamprophis (früher Boaedon) fulinginosus (BOIE, 1827). - Herpetofauna 17 (96): 6 - 10, Weinstadt.
Kocourek, I. (2000): Nejedovatí hadi v přírodě a teráriu. - Ratio, Úvaly, 155 s.
Kocourek, I. & J. Král (1997): Terárium A-Z. - Ratio, Úvaly, 236 s.
Mattison, Ch. (2000): Hadi. - Ottovo nakladatelství, divize Cesty nakladatelství a vydavatel-ství, Praha, 192 s.
Moravec, J. (1999): Svět zvířat (VII) - Obojživelníci, plazi. - Albatros, Praha, 183 s.
Nečas, P., R. Lízner & V. Trailin (1993): Nachtrag zur Biologie zweiter seltener Schlangenarten aus Äthiopien: Bitis parviocula BÖHME, 1977, und Pseudoboodon boehmei RASMUSSEN et LARGEN, 1992, mit Bemerkungen zur Wiederentdeckung von Lamprophis erlangeri (STERNFELD, 1918). - Herpetofauna 15 (87): 17 - 20, Wein-stadt.
Obst, F. J, K. Richter & U. Jacob (ed.) (1984): Lexikon der Terraristik und Herpetologie. - Edition Leipzig, 466 s.
Pavel, I. (1991): Chov a rozmnožování užovky Boaedon fulinginosus. - Akvárium terárium 34 (11): 25, Praha.
de Ruiter, M. (1994): Spermalagerung bei der afrikanischen Hausschlange. - Die Aquarien- und Terrarien-Zeitschrift DATZ 47 (4): 214, Stuttgart.
Schiffers-Lange, J. (1995): Erfolgreiche Nachzucht von Lamprophis aurora (LINNAEUS, 1754). - Elaphe N. F. 3 (4): 18 - 21, Rheinbach.
Trutnau, L. (1988): Schlangen im Terrarium. Band 1 - Ungiftige Schlangen. - Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart.
Voženílek, P. (2001): Užovka domácí Lamprophis fulinginosus (BOIE, 1827) snadno chovatelný, ale opomíjený had. - Akvárium terárium 44 (8): 64 - 67, Praha.
The EMBL Reptile Database - http://www.embl-heidelberg.de/~uetz/LivingReptiles.html

 

Comments

     

    You must be registered and loged in for adding comments and discussion threads.