You are here » home articles other Druhová pestrost (nejen) obojživelníků a plazů v Los Llanos

Druhová pestrost (nejen) obojživelníků a plazů v Los Llanos

Author: Andrej Funk 16.07.2007 Category: other

Rozlehlé venezuelské nížinaté pláně Los Llanos jsou společně s Pantanalem na pomezí Bolívie, Paraguaye a Brazílie (Živa 2005, 2: 93-96) proslulé jako místo, kde je možné poměrně snadno pozorovat největší množství různých obratlovců v rámci celé Jižní Ameriky. Čím je to způsobeno? A jaká je skutečná druhová pestrost Los Llanos ve srovnání s ostatními venezuelskými bioregiony? Přiblížit si to můžeme na některých skupinách zvířat, např. na obojživelnících a plazech.

Llanos (španělsky = pláně; Los Llanos geografický název regionu, llanos označení místního ekosystému) zahrnují soubor mo­zaikovitě rozptýlených tropických biocenóz (savany, zaplavované savany, opadavé lesy, galeriové lesy, palmové mokřady) v Orinocké nížině ohraničené na západě masivem And, na severu horským pásmem Cordillera de la Costa (Pobřežní Kordillera), na jihovýchodě řekou Orinoko s oblastí Guyanské vysočiny se stolovými horami a na jihu Amazonskou nížinou. V samotné Vene­zu­ele zaujímají Los Llanos plochu asi 270 tisíc km2 (30 % území státu), v sousední Kolumbii pak dalších 220 tisíc km2. Z ekologického hlediska je zajímavé, že převažující rostlinnou formací v llanos je savana a nikoli stále­ze­lený deštný les, který porůstá nížinu na východ od And v jižnějších oblastech (např. v Ekvádoru či Brazílii) a zároveň na severnějším karibském pobřeží Střední Ameriky. Amazonský deštný les zasahuje jen do jihovýchodní Kolumbie a nejjižnějšího cípu Venezuely. Pouze ve velmi úzkém pásu se táhnou deštné lesy podél úpatí And ve Venezuele i severněji. Je to dáno geomorfologií krajiny i vývojem klimatu ve čtvrtohorách.

V prvním období čtvrtohor (v pleistocénu) zasáhl vliv dob ledových i do Jižní Ameriky. V Andách se šířily ledovce, snižovala se výšková hranice horských lesů a v nížinách dominovaly savany a stepi. Lesy byly často jen sezonní opadavé a zbytky deštných lesů třetihorního původu se omezovaly pouze na některé oblasti v podhůří And či na pobřeží Atlantského oceánu (současný unikátní tzv. Atlantský les - Mata Atlantica v jihovýchodní Brazílii). Po skončení poslední doby ledové, tedy v holocénu, se ale začaly plochy nížinných deštných lesů znatelně rozšiřovat na úkor savan. Teprve tehdy vznikl deštný les i v Amazonii. Až do oblasti Los Llanos ale nepronikl, na severu Jižní Ameriky savana zůstala.

Způsobeno je to např. dešťovým stínem, kdy pronikání vlhkého vzduchu od Tichého oceánu brání Andy a od Atlantského oceánu a Karibského moře Pobřežní Kordillera a Guyanská vysočina. Většina srážek se ve Venezuele zadrží na svazích těchto pohoří, bohatě porostlých deštnými a mlžnými lesy. Los Llanos se navíc svou polohou už mírně vzdalují od rovníku (ve Venezuele mezi 6° až 10° s. š.), takže místní klima výrazně ovlivňuje střídání období sucha (od prosince do března), při němž zde obvykle nespadne ani 10-20 mm srážek měsíčně, a období dešťů, kdy měsíčně naprší průměrně 50-250 mm. Pasáty va­noucí od Atlantiku severozápadním směrem a nabírající vlhkost nad Karibským mořem sice podporují růst deštných lesů na pobřeží Střední Ameriky i mnohem se­verněji od rovníku, vnitrozemí Venezuely je ale před nimi uzavřeno horami. Hlavním zdrojem vody v llanos jsou proto vydatné srážky v Andách i v Pobřežní Kordilleře, které stečou do povodí Orinoka v podobě mnoha řek, např. Meta, Arauca, Apure, Guanare, Portuguesa, Guárico či Manapire. Ty se pak v období dešťů rozlévají do krajiny a vyplňují mnohá slepá ramena, laguny i kanály propojující řečiště (caños). Z llanos se tak periodicky stávají rozsáhlé mokřady. V období sucha naopak voda dramaticky mizí a krajinu ovládají časté požáry.

A právě v tomto pravidelném rytmu tkví kouzlo pro zoologicky zaměřené návštěvníky, stejně jako u zmíněného bolivijsko-brazilského Pantanalu. V období dešťů poskytují llanos vhodné podmínky k životu stovkám druhů obratlovců, období sucha nutí tyto obyvatele soustřeďovat se kolem omezených zbytků vody, což je pro pozorovatele přímo ideální. V Los Llanos bylo sice doloženo o něco méně druhů než v Pantanalu - např. asi 360 druhů ptáků oproti 656, 75 druhů plazů ku 162, 36 druhů obojživelníků oproti 45 - ale i tak jde např. o čtvrtinu ptačích druhů celé Venezuely a hlavně se dají pozorovat běžně a v početných populacích. Během naší návštěvy llanos (v lednu, tedy v první polovině období sucha) jsme pozorovali v průměru 35-40 ptačích, 3-5 savčích a 5-7 plazích druhů denně, často opakovaně v mn­oha jedincích na různých místech, což se nám v Andách či Pobřežní Kordilleře rozhodně nepodařilo.

Porovnání biodiverzity venezuelských bioregionů

Jak je to ale s druhovou pestrostí obratlovců žijících v Los Llanos ve srovnání s ostatními bioregiony? Ve Venezuele se obvykle rozlišuje 8 hlavních biogeografických regionů: okolí jezera Lago de Mara­caibo na severozápadě, oblast Falcón-Lara (neboli Sistema Coriano) rovněž na severozápadě, Andy na západě, oblast Pobřežní Kordillery na severu, Los Llanos v centrální části země, Guyana se stolovými horami na východě, region Amazonie na jihu a ostrovy v Karibském moři (např. Isla de Marga­rita) pa­tří­cí k Venezuele. Největší je bio­re­gion Guyana (asi 350 tisíc km2, tj. 39 % území), Los Llanos jsou velikostně na druhém místě. Naproti tomu Andy s 42 tisíci km2 představují jen asi 4,7 % venezuelského území.

Z 22 tzv. zón života, které pro Venezuelu klasifikovali J. J. Ewel a A. Martiz (1968) a které charakterizují různé typy biotopů podle nadmořské výšky, průměrných te­plot, srážek a rostlinných formací, jsou v Los Llanos přítomny jen tři (savana, suchý les a galeriový les), kdežto v Guyaně 10 (např. savana, nížinný deštný les, premontánní deštný les, montánní deštný les aj.) a v An­dách (na zóny života nejbohatší venezuelský bioregion) dokonce až 16. Tato rela­tivní ekologická homogenita území Los Lla­nos se odráží i v nižší druhové pestrosti v porovnání s jinými oblastmi.

Pokud se zaměříme na obojživelníky a plazy, tak J. E. Péfaur a A. Rivero (2000) uvádějí pro Los Llanos zatím doložený výskyt 36 druhů obojživelníků (všechno jsou žáby) a 75 druhů plazů (9 druhů želv, 2 druhy krokodýlů, 21 druhů ještěrů a 43 druhů hadů). Ale např. ve venezuelské části Amazonie se podle nich vyskytuje 55 známých druhů obojživelníků a 130 druhů plazů, v Andách 75 druhů obojživelníků a 67 druhů plazů nebo v druhově nejbohatší Guyaně až 134 druhů obojživelníků a 176 druhů plazů. Na počty druhů jsou méně bohaté jen regiony v okolí Lago de Maracaibo, Falcón-Lara a karibské ostrovy, což jsou však oblasti s rozlohou výrazně menší než Los Llanos.

Vypočteme-li si poměr počtu druhů obojživelníků a plazů na jednotku plochy jako index druhové bohatosti (Spe­cies­-­Ri­ch­ness Index - SRI), vyjde nám oblast Los Llanos dokonce jako druhově nejchudší venezuelský bioregion - SRI celkové herpetofauny 0,04, SRI plazů 0,03 a obojživelníků jen 0,01. Nejbohatší celkovou herpetofaunu na jednotku plochy mají Andy, velmi bohatý je i malý bioregion Fal­cón ­-Lara (v případě plazů, ne obojživelníků). Vysoké indexy mají i oblast Pobřežní Kordillery a Lago de Maracaibo. Nízký index u Guyany (i když zde žije nejvíce druhů) je způsoben rozlehlostí území. Podobně je to s výskytem endemických druhů, kterých žije v Los Llanos nejméně. Všechny tyto údaje vycházejí z celkového počtu 252 druhů obojživelníků (z toho 181 endemických) a 299 druhů plazů (z nichž 119 je endemických) v celé Venezuele (Péfaur a Rivero 2000). Tato čísla se ovšem každým rokem trochu mění (popisy nových druhů a taxonomické revize) - na jaře 2006 už zde bylo známo celkem 310 druhů obojživelníků a 338 druhů plazů.

Podobná situace je i v případě ptáků. V tom všem jsou Los Llanos podobné Pantanalu, o němž R. Šumbera a T. Grim (Živa 2005, 2: 93-96) napsali, že je díky své geomorfologii spíše biogeografickým koridorem než bariérou, takže i když jde o oblast s vysokou biodiverzitou, je zároveň místem s velmi malým endemismem. I llanos mají typickou síť biokoridorů v podobě galeriových porostů na březích řek, podél nichž se šíří zvířata charakteristická pro deštné lesy z Amazonie do llanos a některá až do podhůří And. Proto je např. mezi druhy obojživelníků a plazů Amazonie a Los Llanos vysoká míra shody, i když to může vypadat zdánlivě překvapivě - jde ovšem spíše o galeriové porosty a mokřady u vodních ploch než o samotnou savanu. A přirozeně všechny amazonské druhy např. žab do llanos nepronikají.

Když si vše shrneme, tak sice v Los Llanos žije množství druhů obratlovců ve vysokých koncentracích, jde ale o taxony široce rozšířené i v jiných oblastech Jižní Ameriky a druhová pestrost regionu není ve skutečnosti vysoká. To je důležité např. z hlediska ochrany přírody - více unikátních a často bohužel už vážně až kriticky ohrožených druhů se vyskytuje v mnohdy omezených lokalitách v Andách a jiných horách, které jsou ve Venezuele stejně jako v ostatních jihoamerických zemích ničeny lidskou činností (Živa 2005, 5: 237-240).

Místa navštívená v Los Llanos

Při naší cestě jsme měli možnost prozkoumat řeku Apure, největší a nejvýznamnější levostranný přítok Orinoka. Pohybovali jsme se v místech nedaleko rybářského městečka Bruzual v centrální části západních Los Llanos na pomezí států Barinas a Apure.

Řeka Apure je zde mohutný a ničím ne­omezovaný tok vymílající strmé břehy. V zátočinách jsou časté písečné naplaveniny a zachycené kmeny stromů. Na březích roste galeriový les, u hlavního řečiště ale většinou přerušovaný, ostrůvkovitý a rozvolněný vlivem pravidelných záplav a eroze břehů. Souvislejší husté a špatně prostupné porosty (rovněž zaplavované, ale nenaru­šované erozí) se objevují hlavně kolem častých bočních slepých ramen a caños. Pod pojmem galeriový les si ale v llanos nepředstavujme nějaké rozlehlé a mohutné porosty. Většinou nízké stromy (5-10 m, jen zřídka vyššího vzrůstu) s křivolakými větvemi, keře, palmy a liány rostou v hus­tém zápoji pouze v úzkém pásu podél vody, obvykle jen do asi 30-50 m od břehu. Mezi typické druhy stromů zde patří např. kurbaryl obecný (Hymenaea courbaril) z čel. sapanovitých (Caesalpiniaceae), kří­dlok Pterocarpus podocarpus (bobovité - Fa­ba­ceae), kýlatec venezuelský (Vochysia venezuelana) z čel. ký­latcovitých (Vo­chysiaceae), hrnečník srdcolistý (Lecithis ol­laria) z čel. hrnečníkovitých (Lecythi­­da­ceae) nebo Godmannia macrocarpa (tru­­bačovité - Bignoniaceae). I v okolní savaně porostlé trávami rodů Andro­­pogon, Aristida, Paspalum či Trachypogon (lipnicovité - Poaceae) se objevují osamoceně či ve skupinách stromy, hlavně Byrsonima crassifolia (Malpighiaceae) a Curatella ame­ricana (Dilleniaceae). Zajímavé po­drobnosti o rost­lin­ných společenstvech llanos přinesl seriál S. Hejného (Živa 1970, 6 a 1971, 1, 2).

Vedle samotné řeky Apure jsme měli možnost trochu poznat i jižněji ležící krajinu ve státě Apure, ve více než 100km úseku až k farmě Hato El Cedral (savany v llanos slouží k pastvě skotu, koní a buvolů, ale některé hatos - ranče - se věnují i ekoturistickým aktivitám). Zdejší zcela plochou rovinu (kolem 100 m n. m.) tvoří savana s množstvím lagun a tůní, kterou občas protínají drobné toky obklopené ga­leriovými porosty (např. Caño Guaritico - nyní soukromá rezervace). Cestu severozápadním směrem přes stát Barinas až k úpatí And naopak lemuje savana častěji porostlá skupinami stromů a palem, ale i zemědělskými plantážemi produkujícími mango, papáju či banány.

Při plavbách na řece Apure jsme z ptáků odpočívajících na písečných náplavech běž­ně pozorovali kormorány subtropické (Phalacrocorax olivaceus), naší volavce popelavé (Ardea cinerea) příbuzné a po­dobné volavky jihoamerické (A. co­coi), velké volavky bílé (Egretta alba) či menší volavky bělostné (E. thula). Lovu ryb, hlavně hojných piraní, se věnují běžní dravci orlovec říční (Pandion haliaetus) a černě zbarvená káně velká (Buteogallus urubitinga). V hustých galeriových porostech u bočních ramen jsme z řádu krátkokřídlých občas zahlédli slunatce nádherného (Eurypyga helias) se zářivě barevnými letkami, nenápadného chřástala guyanského (Aramides cajanea) či naopak hlučné hoaciny chocholaté (Opisthocomus hoazin) se stále ještě nejasným taxonomickým zařazením, jejichž mláďata mají na křídlech drápy umožňující šplhání po větvích. Ze savců je zde na stromech hojný vřešťan rezavý (Alouatta seniculus). U strmých břehů číhali rybaříci amazonští (Chloroceryle amazona), nad řekou pře­létl i pár velkých červených papoušků ara (ara zelenokřídlá - Ara chloroptera, nebo ara arakanga - A. macao). Naši po­zornost upoutali sladkovodní delfínovci ama­zonští (Inia geoffrensis), ve velké části svého jihoamerického areálu druh ještě re­lativně početný (Živa 2001, 5: 229-230). Během nočních výprav jsme u řeky často potkávali malé brodivé ptáky volavčíky člunozobé (Cochlearius cochlearius), i v Če­chách žijící kvakoše noční (Nycticorax nycticorax) a nad hladinou hojně poletující netopýry a lelky.

Kolem lagun, tůní a caños jižně od řeky Apure jsme za svítání pozorovali druhově smíšené skupiny i celá hejna různých vodních ptáků: z brodivých vedle zmíněných volavek bukače červenavé (Tigrisoma li­neatum), rudě zářící ibisy rudé (Eudo­ci­mus ruber), kovově zelené ibisy lesní (Me­sembrinibis cayennensis), kolpíky rů­­­žo­vé (Platalea ajaja), velkým ibisům po­­dobné nesyty americké (Mycteria ame­­ricana), čápy jihoamerické (Ciconia ma­­­­­guari) a čápy jabiru (Jabiru mycteria) - s rozpětím křídel až 3 m největší místní ptáky. Z vrubozobých se objevovaly husičky vdovky (Dendrocygna viduata) a podzimní (D. autumnalis), z bahňáků pisily karibské (Himantopus me­xicanus) či ry­bákům podobní zobouni američtí (Rynchops niger). Z mokřadních savců byly nepřehléd­nu­telné rodinky kapybar Hydrochoerus hy­­dro­­chaeris, největších hlodavců světa.

V travnaté savaně jsme vedle početných stád domácího skotu zebu zahlédli i skupinku jelence běloocasého (Odocoileus vir­ginianus), který se vyskytuje nejen na savanách, ale i v deštných lesích, v horské alpínské vegetaci či v lesích mírného pásu od Jižní až po Severní Ameriku. Z ptačích obyvatel savany je možné zmínit hojné sokolovité dravce čimango žlutavé (Milvago chimachima) a karančo jižní (Caracara plancus), z bahňáků čejku jihoamerickou (Vanellus chilensis), dytíka dvoupruhého (Burhinus bistriatus) nebo z pěvců sociálně žijící a kooperativně hnízdící neparazitickou kukačku ani (Crotophaga ani).

Obojživelníci a plazi

Nás však nejvíce zajímali obojživelníci a plazi. Žáby se v období sucha nehledají snadno, proto nás zaujala drobná parosnička oblá (Elachistocleis ovalis) z čel. parosničkovitých (Microhylidae). Jak její jméno napovídá, má oválný tvar těla, svrchu zploštělý. Hřbetní strana je nenápadně šedočerná, na břiše má oranžovou kresbu. Parosnička oblá se vyskytuje v širokém areálu od Panamy, přes severní Kolumbii a území na východ od And až po severní Argentinu, žije ale skrytým a nenápadným způsobem života. Našli jsme ji na břehu jedné laguny v travnaté savaně, v okolí nebyla žádná stromová vegetace, až na vodu v laguně to bylo místo poměrně vy­prahlé.

Přímo v rybářské vesnici u řeky Apure jsme v noci běžně potkávali ropuchy obrovské (Chaunus marinus, syn. Bufo marinus) číhající na hmyz u pouličního osvětlení. Jiné žáby jsme v llanos už nenašli, ale žijí zde hlavně druhy běžné a široce rozšířené i v jiných regionech, jako např. hvízdalka bolívijská (Leptodactylus bolivianus), hvízdalka hnědá (L. fuscus) z čel. hvízdalkovitých (Leptodactylidae) nebo z čel. rosničkovitých (Hylidae) rosnička gladiátorská (Hy­psiboas crepitans, syn. Hyla crepitans), rosnička drobnohlavá (Den­dro­pso­phus microcephalus, syn. Hyla microce­phala), rosnivka amazonská (Scinax ru­ber) či skokanům podobná žabice podivná (Pseudis paradoxa), jejíž pulci jsou mnohem větší než dospělci.

Některé druhy plazů jsme potkávali často a mnohdy ve vysokých počtech jedinců, skrytě a individuálně žijící druhy spíše ojediněle. První skupinu představovali hlav­­ně kajmani, ale též vodní želvy, leguáni a gekoni, druhou pak hadi.

Z kajmanů žije v llanos typový poddruh kajmana brýlového (Caiman crocodylus cro­codylus), obývající také amazonské deštné lesy. Do Venezuely, a to do oblasti jezera Lago de Maracaibo, zasahuje svým výskytem i poddruh C. crocodylus fuscus, žijící ve Střední Americe a na severozápadě Jižní Ameriky. Při průzkumech řeky Apure jsme během dne žádné kajmany neviděli, protože mají spíše noční aktivitu a navíc se při slunění před námi včas schovali pod hladinou, když zaslechli blížící se člun. V noci se na stejných místech odrážely ve světle lampy oči mnoha jedinců, od drobných mláďat po dospělce. Často se k nim dalo připlout až do bezprostřední blízkosti. V lagunách a caños v savaně jsme ale kajmany pozorovali i přes den. Slunili se na březích, pokud však zpozorovali blížícího se člověka, prchali do vody, ne vždy se pak ale ponořili. Početnost kajmanů je zde vysoká, alespoň nějakého jsme viděli snad u každé vodní plochy. Běžně jsme i v ma­lých lagunách napočítali více než 10 velkých kajmanů. I v tomto je tedy oblast Los Llanos podobná Pantanalu, kde místní kajman žakare (C. yacare) dosahuje největší populační hustoty zaznamenané pro krokodýly kdekoli na světě a početnosti až 10 milionů jedinců.

Bohužel tyto optimistické údaje vůbec neplatí pro další druh krokodýlů, který se v llanos vyskytuje a jehož jsme měli možnost ve Venezuele vidět pouze v zoo. Krokodýl orinocký (Crocodylus interme­dius) původně obýval východní Kolumbii a střední, jižní až východní Venezuelu, od podhůří And až po deštné lesy povodí Orinoka. V současnosti patří nejen mezi nejvě­tší, ale i mezi nejvzácnější a nejohroženější druhy krokodýlů na světě. Dorůstá délky 5-7 m a na břiše nemá kostěné štítky (osteo­dermy), takže byl ve 30.-60. letech 20. stol. lákavou kořistí komerčního lovu pro kůži. Jeho početní stavy se zhroutily, v současnosti je sice chráněným druhem, ale z většiny původního areálu už vymizel a občasný ilegální lov nadále pokračuje. Podle údajů skupiny odborníků na ochranu krokodýlů Crocodile Specialist Group při Světovém svazu ochrany přírody (IUCN) přežívá na několika lokalitách v Kolumbii (hlavně v povodí řeky Casanare) jen několik desítek dospělých jedinců a ve Venezuele řádově několik set zvířat v povodí řeky Capanaparo ve státě Apure (Národní park Cinaruco-Capanaparo), v okolí ne­mnoha caños ve státě Cojedes a v NP Aguaro-Guariquito ve státě Guárico. Záchran­nému cho­vu se kromě venezuelských zoo­­logických zahrad (a dvou zoo v USA) věnují i soukromé ekoturisticky zaměřené farmy Hato El Cedral, Hato Piñero a Hato El Frío, které už vysadily několik krokodýlů orinockých na území soukromé rezervace Caño Guaritico ve státě Apure. Na tomto území jsme se sice pohybovali, ale krokodýla orinockého jsme v přírodě ne­zahlédli.

U lagun jižně od řeky Apure jsme občas zaznamenali skupiny velkých šedočerně zbarvených vodních želv slunících se na břehu. Pravděpodobně šlo o tereku Voglovu (Podocnemis vogli) z čel. Pelomedusidae dorůstající až 50 cm, která je v této oblasti nejhojnější. V llanos ale žijí i podobná tereka jednovousá (P. unifilis), t. čer­venohlavá (P. ery­throcephala) a kriticky ohro­žená tereka velká (P. expansa). Tereka velká patří mezi největší sladkovodní druhy želv na světě (80-100 cm), v areálu v povodí Orinoka a Amazonky ji vážně ohrožuje hromadný sběr vajec.

Na říčních březích vymletých vodou se vyhřívali 1-2 m dlouzí leguáni zelení (Iguana iguana), početněji a snadněji jsme je pozorovali v noci, kdy spali na stromech přímo nad řekou. Někdy jsme našli až pět dospělých leguánů na jednom stromě. Synantropně žijící leguány zelené jsme vi­dě­li dokonce i ve městech. V gale­riovém lese u řeky Apure jsme na zemi a padlých kmenech zahlédli malé leguánky Tropi­durus hispidus. Na stejné lokalitě žije i 1 m dlouhý ještěr teju žakruarú (Tupinambis teguixin) z čel. tejovitých (Teiidae). Na zdech domů ry­bářské vesnice byli hojní gekoni rodu He­midactylus. V llanos žije H. palaichthus, jeden z nemnoha druhů rodu původních v Latinské Americe. Většina zástupců tohoto početného rodu pochází z Afriky nebo Asie, některé z nich člověk zavlekl do různých nových míst ve světě. I do Venezuely se tak dostal původně africký H. mabouia.

Jeden z nejdelších druhů plazů (až přes 9 m) a určitě nejmohutnější had světa je anakonda velká (Eunectes murinus) z čel. hroznýšovitých (Boidae). Většinu času tráví ve vodě, v llanos je zatím hojná, ale žije velmi skrytě. Dva nedospělé jedince jsme u řeky Apure našli zahrabané v norách v bahnitém břehu. Rovněž hroznýšovitý had psohlavec Corallus ruschenbergerii pre­feruje naopak stromový způsob života a setkali jsme se s ním v noci na stromě ga­leriového porostu. Příbuzný a zná­mý druh psohlavec orinocký (C. hortulanus) obývá deštné lesy Amazonie a Guyany, v llanos ži­jící C. ruschenbergerii se ve Venezuele vyskytuje západně a severně od řeky Orinoko.

Z jedovatých hadů žijí v llanos např. křovinář Bothrops atrox či chřestýš brazilský (Crotalus durissus), kterého jsme našli ráno na silnici v savaně bohužel jen mrtvého. Jeho jed s neurotoxickými účinky je člověku velmi nebezpečný.

Los Llanos a ochrana přírody

Jak jsme již uvedli, větší priority z hlediska ochrany biodiverzity a vzácných endemických druhů by měly mít ve Venezuele horské ekosystémy. Ochrana zachovalých míst v Los Llanos je ovšem také důležitá, mj. z důvodu výskytu takových ohrožených druhů zvířat, jako jsou jaguár (Panthera onca), vydra obrovská (Pteronura brasi­liensis), mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla), tereka velká nebo skoro vyhubení pásovec obrovský (Priodontes giganteus) a krokodýl orinocký.

Většina území Los Llanos je rozdělena mezi rozlehlé farmy s chovem skotu a až na národní parky Cinaruco-Capanaparo, Aguaro-Guariquito či El Guache a několik soukromých pozemků, jako Caño Guaritico, zde není mnoho míst věnovaných ochraně přírody. Stále přetrvávající příležitostná kon­zumace masa a vajec např. výrazně snížila početnost suchozemské želvy uhlířské (Geochelone carbonaria). Běžně se loví i zatím hojné kapybary a kajmani - v ně­kterých oblastech už proto není kapybary snadné pozorovat, jen v noci (Šebela 2005). Hlavními riziky pro budoucnost llanos jsou ale rozšiřující se těžba ropy, plány na regulace toku a splavnění řek na trase Apure-Orinoko či tlak na zvýšení zemědělské produkce na farmách, jejichž půda se mnohde vyvlastňuje a přerozděluje s odůvodněním, že pouhá extenzivní pastva sko­tu v savaně je málo efektivní. Snad zby­de prostor i pro divoká zvířata.

Andrej Funk, Michael Gračko
(z časopisu Živa, 2006, číslo 5: 223-226)

 

 

Comments

     

    You must be registered and loged in for adding comments and discussion threads.