Jste zde » úvod články Expedice Peloponés 2011

Expedice Peloponés 2011

Autor: marek jedlička 14.01.2012

Na startovní čáře

Sotva se rok s rokem sešel a naše povedená partička amatérských herpetologů a cestovatelů naplánovala a uskutečnila další zahraniční expedici. Po loňské „Expedici Kožuch“ v zemi bulharské jsme tentokrát zamířili až do jedné z nejjižnějších oblastí Evropy – do Řecka, a to konkrétně na poloostrov Peloponés a přilehlý ostrov Kefalonie.

Řecko jsme vybrali jako cíl, kde žije snad nejvíce druhů hadů v Evropě (až 23), konkrétní dílčí oblasti nám pak doporučili zkušenější kolegové z oboru. Po špatné zkušenosti z předchozího roku, kdy bylo v polovině května na aktivitu hadů již příliš horko, jsme tentokrát zvolili pro výpravu první dekádu dubna. O tom, že se však ani v oblastech se stabilnějším oceánským klimatem nelze na vztah datum versus počasí spoléhat, jsme se později bohužel opět přesvědčili.

Jako způsob dopravy do Řecka jsme tentokrát zvolili cestu vzduchem. Přestože je železnice pohodlnější a dobrodružnější, tak letecká doprava nám ušetřila čas (což je při vymezeném termínu důležité) a paradoxně nás vyšla o dost levněji. Je však smutné, že tou k přírodě šetrnější dopravou se dnes jezdí dráže – divná to doba.

 

Většina z naší, tentokrát devítičlenné skupiny, tj. Éťa, Pikolík, Jeloň, Tarošek, Jiřík, Kolouch a Ohařejček, jsme se sešli už v předvečer odletu v matičce Praze. Naše dobrá kamarádka nám tu poskytla nocleh a expedici jsme zahájili špetkou zdejší alternativní kultury.

Druhý den okolo poledne jsme se přemístili na letiště v Ruzyni, kde nás čekal zbytek výpravy, totiž budoucí novomanželé Šutr a Meruňka. Pro mnohé účastníky to bylo první cestování letadlem – zmatky při kontrolách, strach o zavazadla, historky o leteckých katastrofách a české povahy jsme projevili při rozdávání pamlsků od letušek.

Čas při přesedání v Zürichu jsme strávili na paloučku nad letištěm, kde koordinátor akce Éťa připravil bohatou přednášku o hadím jedu – informace zajímavé a užitečné, neboť v Řecku jsme mohli narazit až na 5 druhů zmijí.

 

Okolo půlnoci jsme přistáli v Athénách. Najít v této metropoli, i s aglomerací třikrát větší než Praha, místo na nocleh se zdálo nemožné. Nakonec ale hup přes plot a chvíli mizerného spánku jsme strávili v areálu nádraží Larisis, odkud nám brzy ráno odjížděl vlak. Obětavý technický asistent Jiřík stál z bezpečnostních důvodů na stráži.

Trať z Athén přes Korinthos severním pobřežím Peloponésu do přístavu Pátry je v současnosti jednou z mála fungujících železnic na Peloponésu – i tak polovinu této trasy obstarával autobus. V Pátře, administrativním centru Peloponésu, jsme se pomalu nalodili na trajekt. Sjednali jsme si zpáteční slevu se závazným termínem návratu, protože jsme se přesvědčili, že i pojem laciná lodní doprava již také patří minulosti.

Téměř stokilometrová krásná plavba na Kefalonii byla pro některé z nás první cesta „velkou lodí“ po moři a začalo jí již toužebné jádro expedice.

Napříč ostrovem Kefalonií

3. dubna odpoledne jsme se tedy vylodili v Sámi, hlavním přístavním městečku na severovýchodě Kefalonie. Kefalonie je ostrov v Jónském moři, ležící těsně nad 38. rovnoběžkou. Patří tedy do skupiny tzv. Jónských ostrovů a je z nich největší rozlohou i počtem obyvatel (40 000). Ten den jsme odpoledne až navečer stihli prozkoumat pouze malou část pobřeží nedaleko přístavu. Charakter lokality byl pro tuto oblast typický – skalnaté svahy s poměrně hustými keři a keříky, ze stromů cypřišovité a borovice černé. Zcela volně se tu pásly kozy, což byl jev zcela běžný i na dalších posléze navštívených místech.

Prvními  střípky herpetofauny byly ještěrky travní – Podarcis tauricus, která byla nejhojnějším druhem ještěrky, kterou jsme na ostrově nalézali. Dále se tu objevovali zástupci rodu Algyroides, pravděpodobně ještěrkovci dalmatští – Algyroides nigropunctatus. Tito plazi jsou svrchu zpravidla jednotvárně hnědí, břicho však mají do oranžova. Samečci pak mají ve svatebním šatě modrou hlavu – takový párek jsme potkali další den v olivovém sadu.

Olivový sad se stal místem pro naši první exotickou noc. Na spáleništi klestu jsme rozdělali oheň a trávili večer jako každý další – opékali, vařili, jedli, pili zdejší „kvantitová“ vína, no a plánovali a bilancovali. Kulturní referentka Meruňka toto navíc kořenila přednáškami o historii antického Řecka.

 

Slunečné pondělní dopoledne, 4. dubna jsme započali průzkumem onoho olivového sadu. Pro někoho možná obyčejný slepýš křehký – Anguis fragilis, tento nalezený jedinec však měl několik nápadných skvrnek kolem tlamy, což přece naši slepýši nemají. Až teprve při zpracování údajů z expedice vyšla najevo překvapivá pravda – jednalo se o slepýše peloponéského – Anguis cephallonica. O existenci tohoto druhu jsme nikdo neměli nejmenší tušení.

Zde byl spatřen i první had, avšak tak rychlý, že zůstal neurčen. Vzhledem k tomu, že to bylo ve vodní tůňce a zjevnému zbarvení, se jednalo pravděpodobně o „obojkovku“ – Natrix natrix.

Po poledni jsme vyrazili na cestu. Naším cílem bylo přejít pohoří Énos a sejít na jihovýchodní pobřeží ostrova. Énos je zdejším národním parkem s nejvyšším vrcholem o málo převyšujícím naši Sněžku.

Cesta na hranici atraktivnějších lokalit se jevila zdlouhavá, proto jsme zkoušeli stopovat. Autostop, jako způsob dopravy, jsme hojně využívali na celé expedici – jednak z úsporných důvodů za drahé autobusy a jednak proto, že třeba zde žádné autobusy nejezdily. Stopovali jsme vždy 3 skupiny po dvou mužích, ve čtvrté skupině byly osoby 3, protože v ní bylo děvče.

Takto jsme všichni dorazili na křižovatku k centrální části pohoří. Zde, cca 600 m n.m., jsme zkoumali kamenité lokality s ostrůvky keříků a keřů, charakterem podobné vřesovištím. Vzhledem k horskému prostředí tu byla oblačnost dosti proměnlivá a teplota mezi 15 a 20 °C.

Zde jsme nalezli ještěrky travní, ale hlavně, pro mnohé z nás premiéru, krátkonožku evropskou – Ablepharus kitaibelii. Tento téměř jediný evropský scink má velmi lámavý ocas, proto lze ve volné přírodě spatřit málo jedinců s původním neregenerovaným ocasem. Bohužel i my jsme se o tom přesvědčili, když náš mladý jedinec ocas při manipulaci oddělil. Proto je třeba s tímto druhem zacházet vždy velmi opatrně, rovněž i kvůli jeho drobné a křehké tělesné konstituci.

Odlomený ocas alespoň uschoval expediční archivář Kolouch – bohužel se mu nepodařilo jej po návratu domů zachovat. Škoda, protože později se mi ozval zájemce o jeho vědecké využití, z čehož vyplývá poučení pro příště.

Směrem na Énos do vlastního národního parku jsme stoupali po horské silničce. Zde jsme přibližně v 700 m n.m. okolo třetí hodiny odpolední na okraji silnice při patě skály postřehli menší zmiji. Tu přišly na řadu naše odchytové hole, jimiž jsme ji pomalu z vegetačního krytu vyprostili na volný prostor. V tu chvíli nám bylo jasné, že se jedná o zmiji růžkatou Vipera ammodytes. Pravděpodobně mladá samice byla 35 cm dlouhá a krásně zbarvená.

O těchto zmijích je známo, že jsou velmi „lenivé“ a jen výjimečně kousnou, ani při citlivém uchopení do ruky ne. Toto jsme však raději nezkoušeli a s hadem jsme manipulovali pouze holemi, přičemž jsme pořídili nemálo slušných fotografií. Držení v čelistech tyče zmiji nevadilo, zřetelněji ji však bylo na obtíž přitlačování k zemi, na což reagovala několikerým útokem jedovými zuby na tyč. Strávili jsme s touto typickou balkánskou krasavicí hodnou chvíli, ale bohužel jsme ještě netušili, že je to na této expedici naše jediné pořádné setkání s hadem.

Vipera amodytes
Vipera ammodytes z Énosu při manipulaci odchytovou holí

Když jsem zmínil odchytové hole, dovolím si je popsat podrobněji. Měli jsme ve výbavě dvě podomácku vyrobené, s odlišnými principy použití. Moje tyč byla vyrobená ze skialpinistické teleskopické hole. Fixační prvek je ze šňůry, jejíž jeden konec je podélně připevněn k holi, na jejímž konci tvoří smyčku, která se zužuje či rozšiřuje podle potřeby druhým volným koncem šňůry (na takovém principu funguje třeba zootechnická fixační tyč na rypáky prasat).

Důmyslnější druh tyče sestrojil archivář Kolouch. Základ a pevnou část tvoří klasická hliníková stanová tyč, na konci s pevnou spodní čelistí na podebrání hada. Horní svírací čelist je tedy pohyblivá a přes pružinu a provázek se ovládá rukojetí hole. Každá tyč měla své pro a proti – smyčková se hadovi roztáhne a třeba nastraží, že do ní sám vleze a rozměr smyčky se nastaví podle rozměru hada, má však nemotornější ovládání. Oproti tomu čelisťová má praktičtější ovládání a je bytelnější, ale daná čelist se hůře vypořádá s různými rozměry a tvary hadího těla. Přesto se nám čelisťová lépe osvědčila a budeme tento typ dále užívat a zdokonalovat. Výrobu takových tyčí musí každý manuálně průměrně zručný člověk zvládnout.

O kousek výše jsme u skalní štěrbiny pozorovali prvního zástupce čeledi gekonů – Gekkonidae. Byl to gekon hrbolkatý (syn.egejský) – Mediodactylus kotschyi. Rozpoznávacím znakem se nám v tomto případě jevilo viditelné zakončení prstů drápky, jednotvárné tmavé zbarvení a denní aktivita – 2 poslední znaky jsou však dosti vnitrodruhově variabilní. Gekonů  žije v Řecku několik druhů a k jejich rozlišení je často třeba důkladně je prohlédnout.

Po ocitnutí na další křižovatce se počala vážně řešit další trasa. Vzhledem k časové tísni (další cíle na ostrově a závazný termín odplutí trajektu) jsme se rozhodli nepokračovat vzhůru přes vrchol Énosu, a tedy přímo jádro národního parku, ale začít klesat dolů směrem k pobřeží.

Jádro národního parku Énos tvoří jedlové lesní porosty, zajímavé a krásné nejen z lesnického hlediska. Tyto jsme prošli pouze jejich spodním okrajem. Řecko je velice hornatá země, avšak hory tu většinou nejsou pokryty lesy, alespoň ne tak, jak to známe ve střední Evropě. Převládají kamenité křoviny a vřesoviště, připomínající zahradní skalku. Stromové patro je tedy většinou řídké a když už je někde „poctivý“ les, tak je vyhlášen národním parkem.

Další herpeto průzkum tohoto dne nepřinesl nic významného a noc jsme strávili na téměř pohádkovém paloučku s přirozeným anglickým trávníkem.

Kefalonie
Typická scenerie pohoří Énos na Kefalonii

Po nejchladnější noci celé expedice jsme se v úterý, 5.4. vydali na cestu z hor do sídla Xenópoulo. Níže nad touto vesnicí byly četné vinice s nasucho stavěnými kamennými zídkami a křovitými mezemi. Tyto lokality, tak vhodné pro hady, však žádného neodhalily. Zato zde byly více než jinde hojné ještěrky balkánské – Lacerta trilineata. Tyto velké ještěrky jsou velikostí i zbarvením podobné ještěrkám zeleným – Lacerta viridis. Rozpoznávacím znakem je např. nepřítomnost seskupení drobných šupinek mezi očním obloukem a nadočním štítkem u j. zelených, avšak ve všech případech to neplatí. Mláďata trilineaty tu pak měla typické světlé proužky na hnědém podkladě – toto zbarvení jim zůstává téměř do velikosti dospělců.

Na okraji vsi jsme na zídce u jednoho z domů zaznamenali dalšího gekona. Tentokrát to byl gekon zední – Tarentola mauritanica. Ten, narozdíl od ostatních jeho zdejších příbuzných, nemá prsty viditelně zakončené drápky, ale konce jsou na první pohled rozšířené a zploštělé, zespodu s jednou řadou přísavných lamel.

 

Další pochod za slunečného a suchého počasí byl úmorný a herpetologicky nepotenciální a tak jsme poprosili majitele terénního Nissanu, který nás na korbě všechny svezl do obce Markópoulos. Ochotný automobilista dostal na revanš od medicinmana Taroška valašskou kořalku.

V Markopóulosu nás zajímal zdejší kostel, k němuž se váže historka o malých hadech se znamením kříže na hlavě, kteří jím prý každoročně 15. srpna prolézají. Místní obyvatelé si stojí za pravdivostí této legendy. Zřejmě se musí jednat o některý druh, zde se hojně vyskytující. Nic bližšího se nám však nepodařilo zjistit.

Po neúspěšném průzkumu areálu kostela jsme pokračovali. Namáhavý pochod po silnici jsme zakončili v Kateliósu. Nedaleko odtud na jedné pláži pečují ochranáři o populaci vodních želv (nezjistili jsme jakého druhu), podle místních obyvatel jsme tu však na ně byli příliš brzy.

Ve zdejším pohostinství jsme si připili na zdraví k svátku naší kulturní referentky a vyspali se na břehu moře.

Ve středu, 6.4. jsme dostopovali do přístavu Póros na jihovýchodě ostrova a pomalu se nalodili na trajekt. Během deštivé plavby jsme se zabavili stolní hrou, vyrobenou speciálně pro tuto expedici. Tato zábavná, herpetologicko-zeměpisně-dějepisná vzdělávací hra s názvem „Šupino, nezlob se“ se však až příliš zpestřovala popíjením řecké speciality Retziny, takže nakonec nikdo nedošel do domečku. Retzina je zvláštní alkoholický nápoj, který určitě stojí za ochutnání, málokdo mu však na chuť přijde.

Na jih Peloponésu

V přístavu Killíni, kam jsme připluli z Kefalonie, odstartovala druhá část expedice. Peloponés je spíše ostrov než poloostrov. V Korinthské úžině ho totiž od pevninského Řecka odděluje vodní kanál, byť umělý, a tak je s pevninou spojen pouze dálnicí a železnicí.

Je na Peloponésu mnoho míst, kde by šlo provádět herpeto průzkum. My jsme se rozhodli pro jižní část, přesněji oblast Kalamaty a Máni.

Město Kalamata byl cíl vzdálený téměř 140 km a my jsme se rozhodli dostat se tam autostopem.Vzhledem ke vzdálenosti a pokročilému odpoledni bylo jasné, že se tam tentýž den všichni nedopravíme, pročež jsme si dali v Kalamatě sraz druhý den, ve čtvrtek, 7.4. v poledne. Některá skupinka měla více štěstí, jiná méně, každá strávila noc jinak a jinde, někteří použili i autobusy, každopádně jsme se v cíli v téměř danou dobu všichni sešli.

Tento den jsme rovněž nestrávili průzkumem, ale spíše přesuny, organizováním a dokupováním zásob. Kalamata je asi největším městem Peloponésu, odhadem je velká asi jako Hradec Králové. Sehnat tu ve všední den poštovní známky je však složitější než na české či moravské vesnici.

K průzkumu jsme si vybrali západní svahy nad městem, kde se počíná zvedat masiv pohoří Kalathio. Po dlouhém stoupání po silničce mezi terasovitými olivovými háji jsme pozorovali krásný západ slunce nad přístavní Kalamatou a Messiniánskou zátokou. Na jedné terase jsme pak rozbili základní tábor, jež nám sloužil 2 noci.

 

V pátek, 8.4. po desáté dopoledne jsme započali herpetologický průzkum. Olivové sady se suchými kamennými zídkami a trnité kamenité křoviny byly těmi pravými biotopy pro herpetofaunu.

Prvním nálezem byla želva vroubená – Testudo marginata. Tato největší evropská suchozemská želva se od ostatních liší jednotvárnějším tmavým zbarvením, ale hlavně prodlouženými zadními štíty karpaxu, které tak zvětšují rozměr celého krunýře. Za celý den jsme nalezli asi 10 kusů těchto želv, všechny byly dospělé, okolo 30 cm dlouhé o hmotnosti zhruba 2 – 3 kg. Nalezli jsme i prázdný krunýř od této želvy, ale jeho rozklad a silný zápach nám znemožnil jeho uchování.

Zajímavé je, že jsme zde nenarazili na želvu zelenavou – Testudo hermannii, která by se zde měla normálně vyskytovat. I když jsme měli podezření, že jsme pár jedinců tohoto druhu našli, vše byly nakonec želvy vroubené.

Kalamata
Západní svahy nad Kalamatou s výhledem na město a záliv

Testudo marginata
První nalezený jedinec Testudo marginata

Želva žlutohnědá – Testudo graeca na Peloponésu nežije, stejně tak jsme tu nemohli potkat užovku sarmatskou – Elaphe sauromates nebo zmiji obecnou – Vipera berus. Zato tu však žijí některé endemické druhy, kterými se zbytek Řecka ani světa pyšnit nemůže.

Asi nejznámější je ještěrka peloponéská – Podarcis peloponnesiacus. Tento druh ještěrky jsme na celém Peloponésu nacházeli nejčastěji. Je to nádherně zbarvený plaz, zvláště samečci. Nezaměnitelná jsou rovněž její mláďata se žlutými pruhy na téměř černém podkladě.

Dalšími nalezenými druhy byly ještěrka balkánská – Lacerta trilineata či ještěrka řecká – Hellenolacerta graeca – od této jsme nalézali pouze mladé jedince, kteří nejsou tak barevně výrazní jako dospělci, ale jsou charakterističtí světlými kropenatými skvrnami na hnědém podkladě. Milým překvapením byl nález paještěrky peloponéské – Algyroides moreoticus. Jednalo se o mládě, jednolitě bronzově zbarvené.

Na lokalitě sváděl k průzkumu starý vojenský řopík, v jehož temných skulinách jsme našli několik gekonů tureckých – Hemidactylus turcicus. Tento druh má viditelné drápky a 2 řady přísavných lamel. Na jednom jedinci jsme nechtěně zjistili, že i gekoni odlamují ocas, stejně jako ještěrky, krátkonožky či slepýši.

Výčet ještěrů zakončilo k naší radosti 5 exemplářů blavora žlutého – Ophisaurus apodus.

Podarcis peloponnesiacus
Podarcis peloponnesiacus by si jistě zasloužila být jakýmsi herpeto-erbem Peloponésu

Ale kde jsou hadi? Zástupci tohoto podřádu, námi nejvíce vyhledávaného, tu opět chyběli. Pouze jeden z nás zpozoroval 2 jedince štíhlovky útlé – Platyceps Najadum. Ostatní jsme nestihli přiběhnout, objevitel Éťa si však určením byl jistý.

Absenci hadů jsme si snažili nějak zdůvodnit. Počasí bylo slunečné, teploty lehce nad 20°C, což je poměrně ideální. Chladno bylo jen v noci, proto většina plazů nebyla aktivní dříve než v 10 hodin dopoledne. Už lidé na Kefalonii nám tvrdili, že tam byly případy uštknutí zmijemi již 14 dní před naší návštěvou (tj. v polovině března), zmije ale bývají „otužilejší“ než užovky.

Tady nad Kalamatou jsme se zpočátku drželi jiné teorie. Jedná se o lokalitu v těsné blízkosti velkého města. Mnoho lidí se tu pohybuje, jezdí pečovat o sady a vinice. Řekové obecně nemají hady příliš v lásce a pokud průměrný Řek na hada narazí, zpravidla to končí jeho smrtí (toho hada). Tento problém bohužel neplatí jen v Řecku. Proto jsme se domnívali, že jsou na zdejší lokalitě hadi zkrátka vybiti.

Naši spásu už jsme viděli jen v poslední části expedice – v cestě dále na jih, do oblasti Máni. Tento večer jsme zakončili průzkum okolo sedmé hodiny a pomalu ulehali ke spánku. Umínili jsme si dorazit do Máni co nejdříve, tj. nazítří, při dopoledním počátku plazí aktivity. Vyhlédli jsme si první ranní autobus z Kalamaty, což znamenalo vstávat ještě za tmy, okolo páté hodiny ranní. I když se při brzkém vstávání klelo a kňouralo, sešli jsme do města včas.

Hemidactylus turcicus
Hemidactylus turcicus ve starém vojenském řopíku

Máni je hornatá oblast, či spíše přímo pohoří, rozkládající se na nejjižnějším výběžku Peloponésu, přibližně v polovině mezi 36. a 37. rovnoběžkou. Jak jsme poznali, je to krásný kout, skutečný konec světa, málo dotčený civilizací, kde dává sám čert dobrou noc. Zdejší pobřeží se svými malými sídly a stavbami symbolizuje opravdovou středomořskou klasiku. Právě tyto břehy byly prý v minulosti hojně navštěvovány piráty.

V sobotu, 9.4. dopoledne nás autobus vysadil na (prý) konečné stanici v absolutní pustině, kde jedinou stavbou široko daleko byl zdánlivě opuštěný kostelík. Krásná hornatá krajina v nás však vzbuzovala naděje. Když odešel fotograf Šutr tam, kam i král chodí sám, málem vykonal potřebu na nějakého hada. Ten byl však tak rychlý, že nešel určit, pouze se poznalo po sluchu, že jde o hada. Hadi se totiž, lépe než zrakem, objeví právě sluchem. Při pohybu vegetací totiž způsobují, narozdíl od ještěrek, typický táhlý plazivý šelest. Ani beznozí ještěři takto nejsou slyšet. Přes opakované vracení jsme však onoho neznámého hada už nenašli.

Po svačině jsme autostopem dojeli do správního městečka Areopoli, kde jsme v malé restauraci poobědvali v Řecku tradiční kozí maso. Stopem jsme pak pokračovali do přímořské vsi Geroliménos.

V okolí tohoto malebného sídla jsme pak celý půlden prováděli průzkum. Lokality byly opět velmi vhodné – křoviny, trnitá středomořská květena, suché kamenné zídky i olivovníky. Plochy někde hodně otevřené, někde i s hustším stromovým patrem. Všude se tu pásl skot. Zatížení dobytčími jednotkami však bylo zanedbatelné, čili pro herpetofaunu bez většího rizika.

Tato oblast, do které jsme vkládali poslední naděje, nás však velmi zklamala. Zpozorovali jsme jen několik málo ještěrek peloponéských, balkánských, řeckých a jednoho gekona hrbolkatého. A hle! Kousek od kraje silnice se mi mihnul v trávě had, ale i tento byl ve svém přirozeném prostředí rychlejší a obratnější než všech mých deset prstů, a tak i on unikl druhovému určení. Marně jsem se nesmířen na místo opakovaně vracel. Podle postřehnutého základního zbarvení se mohlo jednat rovněž o štíhlovku „najadu“, zmíněnou tu z Kalamaty. Jedinci tohoto druhu však bývají štíhlí jako tužka, což tento mi tak nepřipadal, takže to klidně mohla být i „obojkovka“.

V této málo osídlené krajině jsme již absenci hadů nemohli svádět na nepřátelství ze strany člověka. Problém nakonec spočíval ve vývoji počasí toho roku. Přestože bylo v dané době poměrně teplé a slunečné počasí, od místních lidí jsme se dozvěděli, že v Řecku bylo ten rok jaro opožděné.

Řecká (a vůbec středomořská) zima není taková, jakou známe z mírného pásma. Je to spíše deštivé chladnější období a trvá průměrně od října do března. Po něm následuje tzv.období květu a zrání a právě to se trochu opozdilo. Stabilnější suché a slunečné období nastává spíše přelomem dubna a května.

Pravda, že jsme prapůvodně zamýšleli započít výpravu v polovině dubna, ale to se neskloubilo s časovými omezeními všech členů expedice. Když jsme ve zpravodajství o počasí viděli, že je v Řecku v druhé polovině března na hady ještě chladno, už nešlo doby dovolených a jiné závazky měnit.

Následné oteplení tedy ještě nestačilo hady přimět k větší aktivitě. Pokud jsme z užovkovitých nalézali převážně „najady“, je možné, že právě tento druh patří k těm prvním aktivním.

Mani
Kouzelnou pobřežní krajinu v pohoří Máni jsme si zamilovali

Večer po tomto zklamání jsme obsadili zdejší betonové molo a zapíjeli žal vínem. Náš slovenský bratr a expediční ichtyolog Ohařejček vytáhl udici a podařilo se chytit 2 mořské okounky – v Řecku je volný rybolov v moři legální. Žal jsme zapíjeli tak rázně, že jsme si mimo jiné spletli pohřební průvod se svatebním a provolávali mu slávu. Po tomto fópá jsme od obyvatel dostali slovní políček a už víme, že na řeckém venkově se pohřební shromáždění schází již v předvečer a průvod vozidel při tom troubí jako na české svatbě! Koho by to napadlo.

Po bujarém večírku jsme druhý den ráno nelenili a vydali se znovu na průzkum lokalit v okolí vsi, avšak opět bez úspěchu.

Odpoledne jsme se seznámili se zdejším knězem, který nás pohostil a vypravoval o úžasném pobřeží s jeskyní, kousek odsud u vesnice Keparisos. Nabídl se, že nás tam nadvakrát svým automobilem odveze. Přes určitou nedůvěru jsme souhlasili a v podvečer jsme stanuli na místě.

Opravdu krásná přírodní lokalita, ale po herpetologické stránce ukázala jen pár balkánských ještěrek. Botanik by si tu však přišel na své, v té barevné záplavě květů, stejně tak i každý umělec. Této tečky za naším putováním řeckou přírodou nikdo nelitoval.

Poslední etapa

Na závěr expedice jsme si umínili shlédnout některé klenoty řecké antické kultury a stavitelství. Po poslední noci v divočině jsme tedy v pondělí, 11.4., kousek od místa noclehu počkali na ranní autobus až do Sparty. Pozor na to, že v těchto končinách tu autobusové zastávky nejsou ani nijak označené, natož s vylepeným jízdním řádem. Autobus tu staví v podstatě „na mávnutí“. Vše jsme se museli dovědět od místních obyvatel.

V souvislosti s veřejnou dopravou zmíním ještě jeden zajímavý postřeh. V Řecku, zmítajícím se ve finanční krizi, řeší zajímavě nezaměstnanost – na obsluhu autobusu jsou zapotřebí 2 lidé. Zatímco u nás zvládá řidič linkového autobusu řídit a zároveň prodávat cestujícím při nástupu jízdenky, v Řecku šofér pouze řídí a lístky cestujícím postupně prodává jakýsi průvodčí. Tento jev je běžný i v jiných balkánských zemích..

Naše herpetologické objevy skončily paradoxně ve městě – ve starobylé Spartě. V samém centru, v parčíku na vodovodní zídce, pózovala krásná ještěrka peloponéská – Podarcis peloponnesiacus. V nehybné poloze se nechala několikrát zblízka vyfotografovat. Dospělé jedince i mláďata těchto ještěrek jsme pozorovali také v historické Spartě, v olivových hájích se zbytky rozvalin. Tam se nám také naposledy ukázala želva vroubená – Testudo marginata.

Z antické Sparty toho dnes již moc nezbylo. V podstatě pouze rozvaliny amfiteátru a jeho okolí v jakémsi sadoparku. Pro nás na ni byly nejzajímavější právě ony poslední herpetologické nálezy.

Ze Sparty jsme pokračovali autobusem do Athén. Autobus po dálnici opustil Peloponés přes Korinthskou úžinu a večer za tmy jsme dojeli do řeckého hlavního města. Stejně jako první noc po příletu byl problém, kde v tak velkém městě přenocovat. Nakonec jsme po nočním pochodu městem došli těsně pod osvětlenou Akropol a přespali v parku.

Akropol, jako centrum starověkých Athén, hrdě se tyčící na vršku ve středu města, je největší a nejviditelnější z athénských antických památek. Jinak toho ve městě příliš mnoho nezbylo. Moderní Athény jsou chaotická změť úzkých ulic, v nichž se tlačí auta, chodci a ruční vozíky. Zástavbu tvoří převážně jednotvárné krychlové domy, jen o málo pestřejší než naše socialistické řadové domky či panelová sídliště. Avšak kritika je vznesena pouze podle středoevropského vkusu.

Ráno po probuzení v poslední den expedice jsme tedy tu opěvovanou Akropol navštívili. Bohužel, v současnosti probíhají rozsáhlé opravy, spočívající v dílčí renovaci původních zchátralých stavebních prvků stejnými materiály. S tisíce let starými pilíři tedy kontrastují dnešní stavební jeřáby. Člověku při bližším pohledu na tyto stavby ani nepřipadne, jak dlouhé věky už tu stojí.

Po prohlídce jsme sešli na podzemní dráhu směr letiště, takže nás čekala už jen cesta domů. Následovalo odbavení, let do Zürichu, let do Prahy, cesta pražským metrem na „Wilsoňák“ a tady smutné loučení. Někteří se v ten večer ještě stihli dostat domů, jiní jsme přespali v Praze a domů jeli až druhý den.

 

Co dodat závěrem? O naší loňské první expedici jsem osobně před započetím myslel, že bude jediná v životě. Společným nadšením se však tyto výpravy stávají každoroční milou tradicí. Myslím, že při troše přirozené skromnosti, si každý „normálně“ situovaný člověk může jednou ročně takovouto zahraniční výpravu dovolit.

A tak se i příští rok chystáme za poznáním šupinatých kamarádek a kamarádů z plazí říše. Možná opět na Balkán, možná do jiné části jižní poloviny Evropy. Na jiný kontinent ještě není dostatek peněz (jestli někdy vůbec bude) a zkušeností.

 

Tak „šupinám zdar!“

 

Pár formalit na závěr

Tento článek by v této podobě nevznikl bez několika drobností.

Většinu informací o druzích, včetně latinského názvosloví je převzata z www.balcanica.info či www.evarcha.cz. Některým cestovatelským faktům přispěly četné, blíže necitované knižní turistické průvodce.

Mnoho neherpetologických zážitků je převzato z cestovního deníku naší kulturní referentky Mirky Pazderové alias Meruňky. Fotografie vytvořili expediční fotograf Petr Pazdera alias Šutr a koordinátor akce Petr Onderka alias Éťa. Autor článku je geografický referent Marek Jedlička alias Jeloň.

Díky patří pochopitelně všem ostatním členům výpravy, dále herpetologům a cestovatelům, kteří nás před cestou pomohli nasměrovat; všem řeckým obyvatelům, kteří nás tolerovali a dali pomocnou ruku; všem řeckým bohům a bohyním z Olympu, kteří nás shůry hlídali, a konečně všem plazím stvořením, kteří se nám ukázali a umožnili nahlédnout do jejich fascinujícího světa.

 

Komentáře

     

    Pro vkládání komentářů a diskusních vláken musíte být registrovaní a přihlášení.